24 HOURS [BTS]

Time's Out | RM

11:44

Slavnostní ceremonie se konala v draze vyhlížejícím konferenčním sále umístěném v nejvyšším patře budovy státní správy. Prosklené stěny nabízely dechberoucí výhled na ulice Seoulu a také dodávaly přítomným pocit vlastní výjimečnosti. Tady nahoře stáli na vrcholku světa.

Ceremonie se konala pokaždé, když se agenti úspěšně vrátili ze své mise, zpravidla téhož dne. Namjoon sám v tomto sále přebral na tucet ocenění; kulatých kovových odznáčků s barevným kamínkem uprostřed.

Na sametovém polštářku dnes ležely dva odznáčky; jeden s tmavě zeleným kamínkem, druhý jasně bílý. První ocenění, které agent obdržel, bylo pokaždé zbarvené do bíla.

S vážnou tváří poslouchal proslovy svých nadřízených o těžkých časech a nové době. Pořád ty samé věty; znal ten projev nazpaměť. Jediná část, která se obměňovala, byl krátký souhrn o průběhu mise.

Podařilo se mu udržet lhostejný výraz, zatímco nafoukanci v drahých oblecích popisovali strasti a útrapy, jimiž si oni, agenti RM a V, museli projít, než dosáhli svého cíle.

Nikdy jste tam nebyli, opakoval si pro sebe. Venku. Ve skutečném světě. Zatímco bohatí páni Seoulu mluví a mluví a nikdy nepřestanou, hlas Jeon Jungkooka utichl navždy.

Přesto však přijal odznak, který mu byl udělen, s patřičnou dávkou zdvořilostních frází.

To nejtěžší mělo teprve přijít.

Když obdržel vlastní ocenění, byl vyzván, aby převzal sametový polštář se zbývajícím odznáčkem, a tak i učinil. Tváří v tvář stanul druhému agentovi.

V byl oblečen ve slavnostních tmavě modrých kalhotách a jemné bílé košili, pod kterou prosvítaly obvazy ovázané kolem ramena, paže a hrudníku. Rána způsobená kulkou bolela jako čert, ale tým odborníků mladíka ujistil, že za dva měsíce už ani nepozná, že jej kdy postřelili. Stejně tak brzy zmizí i šrámy na tváři, které mu svým skokem přivodil Namjoon.

I s pobitým tělem a hlubokými kruhy pod očima z něj zářila pýcha a štěstí, které Namjoona doháněly k šílenství.

Donutil rty zkroutit se do úsměvu, když připínal odznáček z lesklého kovu mladíkovi na košili. „Gratuluji, agente V," slyšel se odříkávat nacvičenou frázi, „k první úspěšné misi. Jménem státu vám vyjadřuji vděk za vaše služby."

Plynule sklonil hlavu a nahrbil záda do hluboké úklony. Při pohledu na zem cítil, jak mu tuhnou svaly v obličeji. Když se narovnal, napřáhl k němu ruku. V ji se samolibým úsměvem přijal a krátce s ní potřásl.

„Je mi ctí sloužit státu," odpověděl V jak nařizoval protokol.

Po několika dalších větách a drobných formalitách ceremonie skončila. V i jeho nadřízení se odebrali k výtahu a nechali Namjoona samotného se svými myšlenkami.

Pomalými kroky přešel až k naleštěným okenním tabulím. Výhled mu jindy dodával pocit vědění; on, Kim Namjoon, měl v životě takové štěstí, že se mu dostalo zasvěcení. Stál tam, nad říší, jež mu ležela u kolenou; jíž musel vládnout pevnou rukou.

Dnes znal pravdu. Skutečný svět nebyly ulice Seoulu ani jejich bohatí urození obyvatelé. Skutečný svět byl tam venku za hranicemi, kam jeho oko nedohlédlo.

Skutečný svět byla chudoba pobízející lidi páchat hrůzné činy proti vlastním rodinám, hlad stavící nebohé duše před nezvratná rozhodnutí. Bral více, než dával.

Skutečný svět byly kradené knihy a rezavé ploty, skřípění skla pod podrážkami, ohnivé jazýčky skýtající poslední úkryt, pochybná přátelství a naivní víra v lepší budoucnost. Dával toho tolik...

Skutečný svět byl Jeon Jungkook, chlapec, jenž lpěl na životě milionkrát víc než vysoce postavení muži, kteří Namjoona celý život obklopovali. Jeon Jungkook, chlapec, který si dovolil ptát se proč. Jeon Jungkook, chlapec, jenž za dvacet čtyři hodin naučil Namjoona víc, než Seoul za dvacet čtyři let.

Jeon Jungkook, mrtvý.