24 HOURS [BTS]

Ninth Hour | V

13:35

„Říkáte, že tady jste ho viděli naposled?" ptal se s vlažným zájmem, aniž by vzhlédl od střepů na podlaze. Rozbité sklo samo o sobě vyprávělo jednoznačný příběh.

„Ano," potvrdil strážník svá předchozí slova. „Hledali jsme ho ještě nějakou dobu, ale myslíme si, že nakonec utekl."

Taehyung se pomalu zvedl z kleku a oprášil si kalhoty na kolenou. Mimoděk se kousal do rtu, zatímco očima předjížděl po spoušti, kterou za sebou uprchlík zanechal. Skříň rozbitá na třísky se povalovala kdesi za ním.

„Přirozeně." Zrak mu padl na zrezivělé dveře pouhých několik kroků od něj. Za chůze vytáhl svou zbraň a druhou rukou stiskl kliku.

„Dovolíte?" požádal, na svolení však nečekal. Prudce otevřel, zbraň namířenou na podlahu.

Prázdno.

Rozladěně zastrčil pistoli zpět za opasek. Doufal, že tam ten kluk bude. On sám by se tam schoval, kdyby v noci potřeboval utéct. Že by ho podcenil?

Místo triumfálního objevu na něj čekal jen prach a louže čehosi, co podezřele připomínalo krev.

Sklonil se, aby si ji prohlédl z větší blízkosti. Vzduchem stále zaváněl nepříjemný železitý pach. Tady, hned vedle, další, menší skvrna. A tam, malinký flíček na klice.

Možná měl přece jenom pravdu.

Olízl si rty. Mozek mu šrotoval na plné obrátky. Rychle sestavil scénář, který se pravděpodobně odehrál před pár hodinami.

Jungkook při zběsilém úprku tmou narazil do skříně a zranil se. Neměl čas utéct, a tak se schoval sem, do nejbližšího možného úkrytu. Ve tmě a zmatku si nikdo nevšiml, že zmizel. Usnul, nejspíš vyčerpáním. Když se probudil, došlo mu, co provedl, a rozhodl se odtud vypařit.

Krev na klice mu potvrdila, že ve chvíli, kdy opouštěl úkryt, jeho zranění stále krvácelo. Musel se zmítat v bolestech. Malá šance, že by šel vzpřímeně. Hledal oporu.

Vyšel zpět na chodbu a pokračoval dál. Nemusel chodit daleko. U nejbližšího rohu našel na omítce další krvavý flíček. Malý. Za šera snadno přehlédnutelný.

Obrátil se ke strážníkovi, který jej doprovázel. „Děkuji za vaši pomoc," uklonil se v rychlosti. „Určitě máte i jiné povinnosti. Už vás nebudu dále zdržovat."

Aniž by čekal na odpověď, zabočil za roh, oči upnuté na zašlé stěny.

„Veď mě, Jungkooku," zašeptal, zuby vyceněné v úsměvu divokého zvířete. „Zaveď mě k sobě."