24 HOURS [BTS]

Twenty First Hour | RM

01:54

Není nic zbytečnějšího, než se znovu a znovu ujišťovat, že to, co hledá, opravdu není na svém místě. Namjoon to věděl. Přesto však už potřetí kontroloval všechny boční uličky, nahlížel za kusy plechu, které si někdo opřel u vchodu do domu, a snažil se vecpat své dlouhé tělo do skulin, které byly rozhodně příliš malé, aby mohly někomu posloužit jako úkryt.

Konečně narovnal záda a oprášil zašpiněná kolena. Bylo načase přiznat si pravdu: Jungkook zmizel a Namjoon neměl sebemenší tušení, kde ho má hledat.

No tak, soustřeď se, pobízel se v duchu netrpělivě. Byl vzhůru příliš dlouho. Oči se mu začínaly klížit a mozek vynechával. Kdyby si tak mohl jen chvíli odpočinout...

Prsty si protřel kořen nosu, aby se udržel při vědomí. Řešení se zdálo být tak snadné, cítil, že ho má na dosah.

Tak logicky, nutil se uvažovat, Jungkook je zraněný. Není mu dobře. Co by ho donutilo vstát?

Musel se cítit v ohrožení, odpověděl sám sobě. Vylekaný, zesláblý kluk si vybere nejlehčí cestu k úniku. Vpřed.

Namjoon vykročil do ulice před sebou. Pohledem hypnotizoval staré dlaždice a pátral po nějaké známce toho, že tudy Jungkook nedávno prošel. Únava jej však zmáhala a brzy mu došlo, že nemá sebemenší šanci něco v nejasném světle objevit.

Když došel na rozcestí, snažil se navázat na svou předchozí úvahu. Kook musel padat únavou, možná se dokonce plazil. Nezdálo se pravděpodobné, že by pokračoval po hlavní uličce, kam čas od času zabloudilo mihotavé světlo zpoza okenic domů. Spíš si zvolil nějakou zapadlou, tmavou uličku.

Smysly okamžitě začaly protestovat. Kdyby šel širší cestou, pronásledovatel to nebude čekat. Všichni vlezou do temné uličky!

Roky výcviku ze všech sil pracovaly proti němu. Teď jsi Jungkook, ne RM, okřikl se. Mysli jako on.

Stalo se z toho zaklínadlo, které jej pohánělo vpřed.

Dolů, ne po schodech. Mysli jako Jungkook.

Do tmy, ne ke světlu. Mysli jako Jungkook.

Mysli jako Jungkook.

Mysli, Namjoone, mysli...

Vlekl se s hlavou skloněnou, takže málem přehlédl rychlý pohyb, který se mihl před ním. Trhnutím narovnal hlavu, opět plně při vědomí. Oči mu zaletěly ke zdi, kde předtím zaregistroval pohyb.

A tam stál, přímo před ním.

Jungkook vyklopýtal ze svého nešikovného úkrytu v malém výklenku. Oporu našel v cihlové zdi pomalované graffiti. A v rukou svíral Namjoonovu zbraň.

„Jungkooku?" oslovil ho nevěřícně. „Kdes to..."

„Nepřibližuj se ke mně!" vyjekl chlapec poplašeně. Zbraň v jeho ruce se zaleskla pod zbloudilým měsíčním paprskem.

„Promiň, Namjoone," dostal ze sebe namáhavě. Ruka, v níž svíral zbraň, se třásla, ale přesto ji zvedl a namířil na agenta před sebou.

„Nenechám se zabít."