24 HOURS [BTS]

Seventeenth Hour | V

21:28

Nebyl žádný zvěd ani mistr utajeného pohybu; při svém výcviku si však V osvojil dostatek dovedností, aby dokázal bez větší námahy zůstat skrytý před zraky obyčejných lidí.

Celé tělo teď tiskl do rámu starých dveří zchátralého a, jak doufal, opuštěného domu. Měsíční svit vrhal na zem své paprsky a tmavé stíny se opět protáhly, jako tomu bylo před několika hodinami, kdy zapadalo slunce.

Ačkoliv netoužil po ničem jiném, než pospíchat kupředu, stál naprosto nehybně. Jediné, co upozorňovalo na jeho přítomnost, bylo téměř neslyšitelné oddechování.

Náhodný kolemjdoucí by jej nepatřil. Mohl by kolem něj projít na dosah ruky, aniž by si uvědomil, že tam agent číhá.

Jakmile se luna schová mezi mraky, tmavé oblečení, do něhož se předtím převlékl, mu pomůže lépe splynout s okolím. A do té doby bude alespoň vypadat jako někdo, s kým není radno si v pozdních nočních hodinách zahrávat.

Přitiskl se těsněji k oprýskanému rámu. Zpoza rohu ulice k němu dolehly rozjařené hlasy. Tiše zaklel, když mu došlo, že se bude muset ještě nějakou dobu zdržet na místě, pokud si přeje zůstat nezpozorován.

Nešlo tak ani o ty lidi. Dokázal by se s jejich pohledy vypořádat, ale rozhodně je nevítal. Až Jungkooka dostihne – a byl přesvědčený, že to bude brzo – nechce mít kolem sebe žádné svědky. Prostí lidé mívali tu otravnou vlastnost považovat strážce pořádku za nemilosrdné tyrany svých ubohých životů, zvlášť když přišlo na pronásledování uprchlíků. Kdyby přímo před jejich očima zabil toho kluka, na místě by ho ukamenovali. Ale když ještě chvíli vydrží...

Vražda lidem nevadí, dokud se jich přímo netýká, uvědomil si nevesele. Znechuceně se nad tou myšlenkou ušklíbl. Lidi nejsou nic jiného než slaboši a zbabělci. Ale on byl odhodlán své dílo dotáhnout až do konce; ať to stojí cokoliv.

S rostoucí netrpělivostí čekal, až hlasy zmizí a zapadnou do nějaké polorozpadlé hospody, jak tušil. Jeho sebeovládání procházelo těžkou zkouškou, ale nebyl žádný amatér. Nepokazí to. Ne když už je takhle blízko.

Jungkookovu stopu ztratil dřív, než by mu bylo milé. Jak ubývalo světla, bylo pro něj stále těžší pátrat po drobných, krvavých flíčcích, které za sebou mladík v zoufalém pokusu o útěk zanechával.

Taehyung tedy vyčkával. Teď, když mu na cestu svítil měsíc, mohl opět pokračovat. Instinkt mu napovídal, že už je blízko.

Všechno to dávalo perfektní smysl. Zraněný chlapec se nemohl dostat daleko. Vlastně už před pár hodinami překvapeně uvažoval, jak moc se od továrny vzdálil. Nespokojeně svraštil obočí když přemýšlel, kam až se ten kluk dokáže dostat.

Nakonec nad tím pokrčil rameny. Už brzy se to dozví.

Hlasy v dálce utichly. Vyklouzl ze svého úkrytu ladně jako stín, a odplížil se ulicemi pryč.