24 HOURS [BTS]

Twenty Third Hour | V

3:49

Idiot. Nafoukaný debil. Blbec. Kretén. Jo, a ještě sráč.

Zatímco v myšlenkách častoval staršího agenta každým sprostým slovem, na které si byl schopen vzpomenout, potloukal se tmavými ulicemi Busanu; ostatně jako celou noc. Konečně se nachomýtl k úžasné příležitosti, své velké šanci – a zase z toho nic nebylo.

Ze vzteku nakopnul zbloudilý kamínek a poslouchal, jak se s rachotem odráží od dlaždic, dokud nenarazí do stěny jednoho z příbytků a neskončí ve vysoké, neudržované trávě, která všudypřítomně rostla po krajích cesty.

Kretén. Ne, počkat, to už jednou říkal.

...

Pičus.

Přidělili jsme ti případ, říkali. Máš šanci se předvést, říkali.

Mohl zůstat doma a zabalený v teplé dece sledovat připitomělé televizní seriály celý večer, a pořád by to byl kvalitněji strávený čas než to, co předváděl za posledních – zkontroloval hodinky – třiadvacet hodin.

Úžasný.

Ani na chvíli nezapochyboval o tom, že jen co se vrátí na základnu v Seoulu, aniž by sebou přitáhli chlapcovo chladné tělo, bude to jeho hlava, na kterou padne vina. Nikoho nebude zajímat, jak moc se snažil, ani to, že měl 'jenom' asistovat zkušenějšímu agentovi.

A vůbec, když už nad ním přemýšlel... kokot.

Kdyby se tam neobjevil a násilím ho z toho kluka – jak že se jmenoval? Záleží na tom vůbec? – nestrhl, mohl se už rozvalovat na zadním sedadle auta, s triumfálním úsměvem na tváři a sklenicí sektu v ruce.

Místo toho mrzne tady, v bohem zatracené části ruin, které s nechutí nazýval městem, zatímco na něj zvědavě čumí nějaký spratek zpoza sutin na polorozpadlém náměstí.

„Běž do hajzlu!" křikl směrem, odkud na něj postava civěla. Svá slova podpořil i výhrůžným prudkým nakročením vpřed.

K jeho překvapení se postava zapotácela a dala se na nemotorný úprk, přičemž škobrtala přes nerovný terén.

Přesně tak, jen utíkej, ty zbabělče, spílal siluetě v duchu. Neobtěžoval se ji pronásledovat. Nestálo to za to.

Do té doby, než neznámý překlopýtal pod starou pouliční lampou.

Žluté světlo nakrátko ozářilo cizincův obličej, než se opět ponořil do anonymní tmy. Celé to netrvalo ani dvě vteřiny, ale Taehyung byl s to identifikovat ho i z dálky, která je od sebe dělila.

Jeon Jungkook.

Koutkem oka zahlédl další prudký pohyb. Otočil hlavu vlevo a všiml si druhé postavy pronásledující Jungkooka.

Bezpečně rozpoznal vysokého agenta s ošklivým krvavým šrámem na tváři, jak na něj divoce mává rukama, a mizící siluetu drzého uprchlíka.

Přece jen měl pravdu!

Na nic nečekal. Nemusel se dívat na hodinky, byl si moc dobře vědom toho, že jim dochází čas. Rozběhl se vpřed.

„V! V!" dolehlo k němu z dálky agentovo halekání, když si i on všiml, že se k nim Taehyung blíží. Řítili se závratným tempem k cílové čáře, a jestli měli zvítězit, na opatrnost nezbylo místo.

„Má zbraň!" zavolal na něj ještě, ale to už Taehyung sprintem vbíhal mezi sutiny, rukou šátraje za opaskem.

To já taky, pomyslel si a zmizel v bludišti kamenných bloků.