SCORBUS a první polibek, který se počítá

10. KAPITOLA

Albus bloudil potemnělými chodbami, chvíli se vztekal a chvíli se mu zase chtělo brečet. Aniž by si to uvědomil nohy jej donesly k mrzimorské koleji. S trochou úlevy, kterou mu přineslo známé místo, se posadil do jednoho z výklenků u okna a zadíval se ven na školní pozemky. Slunce již zapadlo a temnota se valila ze Zapovězeného lesa přes jezero až k hradu jako velký černý mrak.

Z myšlenek ho vyrušila něčí ruka na jeho rameni.

„Albusi, čekáš na mě?" oslovil ho Oliver a pokynul svým spolužákům, aby šli dál bez něj.

Albus se rozpačitě usmál: „Tak trochu...nevěděl jsem kam jinam jít..."

Oliver si k němu přisedl: „Stalo se něco?"

„Pohádali jsme se Scorpiusem..." hlesl Albus.

„To mě mrzí, kvůli čemu?"

Albus chvíli mlčel. Nechtěl Oliverovi lhát, ale ani ho ranit pravdou. O polibku mu rozhodně říct nemohl. Vlastně, kvůli polibku se se Scorpiusem nepohádali, uvědomil si náhle Albus. Hádka přišla až poté. A důvod byl jasný. Oliver. Bylo zřejmé, že Scorpius na Olivera žárlí. Což byla věc, kterou by si Albus raději nechal pro sebe...Alespoň prozatím.

„Myslím, že mu přeskočilo. Choval se, jako kdybych ho zradil, nebo co," zaobalil Albus pravdu.

„Čím? Jako že chodíš se mnou?" ptal se Oliver, ačkoliv odpověď znal předem.

Albus neochotně zamručel a přikývnul.

Olivera odpověď nepřekvapila, přesto viditelně posmutněl: „To mě mrzí, Albusi, nechci stát mezi vámi dvěma..."

„Ale tak to přece není," skočil mu do řeči Albus a aby dal svým slovům váhu, vzal Olivera za ruku.

Oliver se na něj usmál a seskočil z parapetu: „Nech ho vychladnout a zítra si promluvte, souhlasíš?" Albus přikývnul a Oliver mu znenadání navrhnul: „Dneska můžeš přespat u nás, jestli chceš..."

Albus si přál s Oliverem zůstat. Jen stisk ruky mu rozhodně nestačil. Potřeboval se ztratit v jeho objetí, nechat se drtit silným stiskem jeho paží, rozplynout se na jeho hrudi a hlavně přestat myslet na Scorpiuse a příslib, který odmítl.

„Rád bych, ale jak to chceš udělat?" špitl Albus.

„S tím se netrap, protáhnu tě do ložnice, a kromě mých spolubydlících Dana a Thomase nemusí nikdo nic vědět."

Albus zdráhavě souhlasil.

Chvilku počkali, než se chodba ke kuchyni vyprázdnila, a poté došli před několik sudů, které byly vyskládané podél zdi. Oliver na jeden z nich rytmicky poklepal hůlkou, sud se odsunul a odhalil úzký průlez do Mrzimoru. Oliver vešel jako první do společenské místnosti, Albus se za ním přikrčil v ústí chodby a čekal na signál. Oliver švihl nenápadně hůlkou a z krbu naproti najednou vyšlehl vysoký plamen, z jehož konce srčely konfety a třpytky. Mrzimorští studenti se seběhli kolem krbu a se zájmem pozorovali barevný gejzír. Oliver popadl Albuse za ruku a rychle ho protáhnul společenskou místností za zády ostatních studentů do ložnice.

Albus si oddychl, že Oliverovi spolubydlící v ložnici zatím nebyli. Neměl náladu na jejich všetečné dotazy a vlezlé pohledy. Zalezl si do postele, Oliver za nimi zatáhl závěsy a zapečetil je tišícím kouzlem.

Stulil se k Oliverovi na hruď a naslouchal bušení jeho srdce. Pravidelný zvuk jej uklidňoval až ho ukolébal k spánku.

Ráno se Albus probudil velmi brzy, za okny ještě nezačalo svítat. Krční páteř měl ztuhlou od nepohodlné polohy na Oliverově pevné hrudi, ale cítil se spokojený a odpočatý. Polibkem probudil Olivera.

„Myslím, že bych se měl vytratit, než bude celá kolej na nohou," zašeptal Oliverovi do ucha.

Oliver se rozmrzele zavrtěl a přitáhl si Albuse na sebe, aby ho mohl naposledy políbit, než jej ztratí z dosahu.

„Půjdu s tebou na snídani," prohlásil.

Albus roztáhl závěsy a vyklouzl ven. Oblékl si svoje svršky pohozené přes opěradlo židle a zamířil do koupelny. Když se alespoň minimálně zcivilizoval, vrátil se pro Olivera a společně vyrazili do Velké síně. Před vchodem se na sebe naposledy podívali a pak každý sám vešel dovnitř ke svému stolu.

Albus se rozhlédl, Scorpius pravděpodobně ještě spal, a tak s úlevou zasedl ke snídani. Nechtěl čelit jeho vyčítavým pohledům hned po ránu. Věděl, že na něj určitě celou noc čekal, až se vrátí. Když na to pomyslel, v břiše se mu usídlil těžký balvan. Chtěl se se Scorpiusem usmířit, ale svým odchodem situaci spíš zhoršil. Měl pocit, že jejich hádka bude mít ještě pokračování a on si přál alespoň v klidu posnídat.

„Můžu si přisednout?" vyrušil ho z rozjímání Scorpiusův zastřený hlas.

Albus nevzhlédl od svého talíře, jen líně kývnul hlavou.

„Kam si včera šel? Čekal jsem na tebe celou noc..." šeptal Scorpius a nakláněl se k Albusovi, aby je nikdo neslyšel.

Albus cítil jeho horký dech na své tváři a v zátylku jej podivně zamrazilo. Rozčileně odložil příbor a zpupně pohlédl Scorpiusovi do očí.

„To snad není pravda, zase to děláš. Přestaň se už laskavě chovat, jako kdybychom spolu chodili," rozčílil se Albus a měl co dělat, aby svůj hlas udržel potichu.

„Ale já se ti chtěl jen omluvit..." hlesl zmateně Scorpius.

Albus vyskočil na nohy, hlas se mu chvěl: „Já nestojím o tvoje omluvy, jen mě, prosím, nech na pokoji," a vyběhl z Velké síně, aby nikdo nezahlédl slzy v jeho očích.

Scorpius zůstal sedět na místě zcela konsternovaný Albusovou reakcí. Celou předešlou noc si v hlavě přehrával, jak se s Albusem udobří. I když ho Albus odmítl, nechtěl o něj přijít úplně. Pokud byl Albus s Oliverem šťastný, byl odhodlaný jejich vztah respektovat. Ale Albus ho nenechal nic vysvětlit a Scorpiusovi lámala srdce představa, že by se spolu přestali bavit.

Oliver sledoval dění u zmijozelského stolu a viděl Albusův teatrální odchod i Scorpiusův nešťastný pohled, když se rýpal vidličkou v míchaných vajíčkách a mysl mu bloudila někde jinde. Bolel ho pohled na dva nejlepší kamarády, kterak si vzájemně ubližují jen kvůli němu.