SCORBUS a první polibek, který se počítá

11. KAPITOLA

Albus se začal Scorpiusovi vyhýbat, nebo možná se vyhýbal Scorpius Albusovi. Velmi brzy si instinktivně rozdělili svá teritoria – Scorpius trávil čas mimo vyučování v knihovně a Albus si obvykle našel klidné místo na opuštěné chodbě v okolí mrzimorské koleje. Ve společných prostorech, jako třeba v chlapecké ložnici, se snažili vyskytovat oba co nejméně. Bylo to únavné. Oba byli psychicky i fyzicky vyčerpaní z neustálého hlídání svého okolí a nutnosti chodit do hodin oklikou, aby se nepotkali.

„Měl bys zkusit si se Scorpiusem promluvit..." vybídl Oliver Albuse k usmíření – jako už tolikrát za posledních pár týdnů.

Seděli spolu na parapetu jednoho z oken na chodbě, studený zimní vítr profukoval pod okenními tabulky a zábl Albuse do zad. Albus se přitulil k Oliverovi, aby mu ukradl trochu tělesného tepla. Nicméně na Oliverovu radu nijak nereagoval. Oliver neznal celou pravdu, nevěděl, že je Scorpius do Albuse zamilovaný. Proto Albus udělal jedinou správnou věc, i když mu to lámalo srdce – poskytl Scorpiusovi prostor. Prostor aby zapomněl a aby se posunul dál. Albus věřil, že to je jediný způsob, jak si udržet vztah s Oliverem a doufal, že časem mu Scorpius odpustí. To si alespoň myslel, když měl lepší dny. Během horších dnů se mu v hlavě ronily úplně jiné myšlenky. Mysl mu zahalila temnota a nic nemělo smysl. Život bez Scorpiuse neměl smysl.

Oliver si změn v jeho chování všiml. Když začal s Albusem chodit, měl v sobě jakousi nelítostnou jiskru vzpurnosti, odvahy a zvědavosti. I když dokázal být roztomile nejistý, přesto se v jejich vztahu hnal zuřivě kupředu. Oliver byl ten, kdo měl více zkušeností, ale Albus to vynahrazoval svým nadšením pro cokoliv nového. V poslední době byl ale čím dál víc uzavřenější. Stále častěji přicházely dny, kdy nemluvil, a kromě obětí odmítal jakýkoliv jiný tělesný kontakt.

Oliverovi chyběl Albus, do kterého se zamiloval. Viděl, že Albus bez Scorpiuse není celý a byl odhodlaný jejich přátelství napravit.

Všiml si, že Albus na jeho předchozí větu vůbec nezareagoval. Jemně ho políbil na krk. Albus se otočil a usmál se na něj. To bylo dobré znamení, byl asi spíš zamyšlený než v depresi.

„Brouku, víš, že tě moc miluju a chci abys byl šťastný..." zkusil Oliver trochu jiný přístup, ale Albus ho přerušil.

„Cože mě...?" zalapal po dechu Albus a poposedl si tak, aby na Olivera viděl.

Oliver znejistěl, když uviděl Albusův vyděšený pohled. Celou dobu myslel jen na něj – jak ho udělat šťastným. Neuvědomil si, že si ještě tato dvě slova neřekli. Nepřemýšlel nad nimi, říct že Albuse miluje, bylo pro něj stejné jako vyslovit své vlastní jméno. Bylo to něco, co věděl v hloubi svého srdce.

„Miluju tě, Albusi," promluvil Oliver odhodlaně. Albus na něj dál upíral pohled bez jediného slova.

Oliver čekal, nevyřknutá otázka se vznášela nad jejich hlavami. Když se ticho nedalo déle snést, Oliver se odhodlal otázku říct nahlas: „Miluješ mě?"

„Já...já nevím," zamumlal Albus. „Není na to moc brzy? Asi potřebuju jen víc času..." šeptl a sklonil pohled do klína.

„Čas na co?" nechápal Oliver. „Přece musíš vědět, jestli mě miluješ nebo ne, stejně jako víš, jestli máš nebo nemáš rád šumivé bzučivky. To není zas tak těžké," vychrlil na Albuse rozhořčeně.

Albus přesně věděl, o čem Oliver mluví, ale nedokázal to sám sobě přiznat. Dopadlo na ně ticho těžké jako olovo.

Oliver se snažil uklidnit zrychlený srdeční tep. Věta, kterou se chystal vyslovit, se zdráhala opustit jeho hlasivky, ale věděl, že musí. Pro Albuse by udělal cokoliv a jediné, co za to žádal, bylo, aby ho miloval. Bez lásky neměl jejich vztah smysl.

Oliver se nadechnul a věcně pronesl: „Měli bychom si dát pauzu."

„Pauzu? Jakou pauzu?" vyjekl Albus.

„Prostě čas na promyšlenou. Chtěl si víc času, ne? Za pár dní budou vánoční prázdniny, beztak se přes svátky neuvidíme. Promysli si, co chceš," dodal Oliver, zvedl se z parapetu a rozloučil se s Albusem polibkem na tvář.

Albus vůbec nechápal, co se právě stalo. Nepřítomně zíral před sebe a hrudník se mu pomalu stahoval jeho ve svěrači. Popadnul knížky a běžel do své ložnice. Potřeboval Scorpiuse, potřeboval svého kamaráda.

Před vchodem do společenské místnosti si uvědomil, že Scorpius uvnitř nebude. Poslední týdny trávil v knihovně, nebo prostě kdekoliv, kde nemusel být s Albusem v jedné místnosti. Albus se svezl podél zdi dolů na zem, knihy mu vypadly z ruky a hlavu zabořil mezi kolena. Snažil se uklidnit, ale celou jeho mysl opanoval nepopsatelný strach, že již nikdy nebude se Scorpiusem mluvit, neuslyší jeho nezaměnitelný smích a neuvidí pár šedých očí, kterak ho pozorují zpoza rozevřené knihy.

Potřeboval se nadechnout, ale jako by někdo všechen vzduch kolem něj vysál.

Najednou temno kolem Albuse projasnila záplava platinových vlasů. Albus ucítil Scorpiusovu ruku na svém koleni. Nerozuměl ničemu, co mu Scorpius říkal, slyšel jen vlastní sípavý dech, jak se snažil dostat vzduch do plic přes zúžené průdušky. Scorpius pomohl Albusovi na nohy a odvedl ho do chlapecké ložnice. Posadil ho na postel a sám si sedl za něj. Hrudníkem se namáčkl na jeho záda a zhluboka dýchal.

Albus svým tělem vnímal, jak se Scorpiusův hrudník pohybuje nahoru a dolů. Pomalu s ním synchronizoval vlastní dýchání. „Nádech...Výdech..." dolehlo k jeho uším. Svět se začal vyjasňovat, rozeznával obrysy postelí s nebesy, nočních stolků a další nábytek v místnosti. Znovu se několikrát nadechnul a vydechnul podle Scorpiusových instrukcí. Když Scorpius cítil, že Albus pravidelně dýchá, opřel se o čelo postele a nechal Albuse, aby si lehl na jeho hruď. Prsty se mu probíral ve vlasech.

Oba byli potichu, Scorpius zatáhnul kouzlem závěsy, aby je nerušili ostatní spolubydlící. Každou buňkou svého těla do sebe absorbovali pocit vzájemné blízkosti, jako kdyby nemohli fyzicky existovat jeden bez druhého. Nakonec oba usnuli v obětí.