Život s Vadimem a dalšími youtubery

Kapitola 51. - Dopadlo to...

O měsíc později

Vadim

"No vidíš, že to jde..." řekl jsem Verči hned, co jsme se odtáhli z objetí. Jenom pokývala hlavou a usmála se. "Já vím... Ale já bych to nemohla udělat..." "Pročpak?" zeptal jsem se jí. "Ty víš, že mám jen mamku..." "No?" "Pobírám sirotčí důchod...jsou to jediné peníze, které dostávám." odpověděla a já jen přikývl, že to chápu. Šel jsem teda k Verči do pokoje a místo postele tam měla rozkládací gauč. Psala mi asi před týdnem, že to bude lepší, hlavně, když budu poblíž. Od začátku září jsme si psali a já už to nemohl bez ní vydržet. Psal jsem ji, že za ní pojedu a že si dám dálkové studium, ale ona si myslela, že to nejde... A teď jsem ji přesvědčil.

Verča

Byla jsem moc ráda, protože kdyby nepřijel, tak bych měla zase ty sklony... Jaké? No.. k sebevraždě... A proč? Přišel mi dopis... Sice mi před měsícem všichni říkali, že to bude v pořádku, ale i tak jsem měla strach, že se něco posere... Teď jsem ráda, že je tady... Že vím, že tu někdo pro mě je a stojí při mě... Je poblíž.. Chvíli bylo ticho... Vstala jsem, otevřela zásuvku, vytáhla daný dopis  a ukázala ho Váďovi. Vzal si ho a přečetl si ho. Mezitím jsem si sedla za něj na gauč a opřela jsem se. Asi jsem se hodně zamyslela, když jsem najednou viděla i Honzu s Nikčou v pokoji, jak stojí u dveří a povídají si s Vadimem.

Nikča

Honza za mnou přijel v pátek a zůstane tu do neděle. V sobotu jsme se rozhodli navštívit Verču, tak jsem ji volala, ale nezvedala mi to, tak jsem zkusila zavolat Vadimovi s tím, proč mi to nezvedá, jestli neví důvod. "No...jsem u ní. Dala mi do ruk dopis, který ji přišel a já si ho přečetl... Pak jsem se otočil na Verču a mluvil na ní, ale vůbec nereagovala... Můžeš prosím tě přijet? Já už fakt nevím jak..." "To ona bude zamyšlená... Neboj dojedu, ale i s Honzou." odpověděla jsem mu na to. "Honza je s tebou?" "Ano..přijel na víkend." "Tak to určitě přijeďte oba!" "Dorazíme... moment, Honzo kolik je hodin?" "Je 14:11 přesně." odpověděl mi Honza. "Tak v 14:40 tam budeme, tak zatím." "Jo, tak zatím, pak se uvidíme." Tímto jsme ukončili rozhovor a já s Honzou jsme si vzali věci a loudavým krokem jsme šli na zastávku, protože jsme měli čas. "Ahoj Niki." "Ahoj..." Karolína a já jsme se nemusely a maximálně se pozdravily, ale to, co řekla, mě překvapilo. "Moc se omlouvám za to, co se mezi námi stalo... Chci to napravit... Proto tě zvu na párty! Můžeš vzít s sebou  i svého přítele." podívala se na mě a pak i na Honzu. Jen jsem přikývla a řekla jí, že si ještě napíšeme. Rozloučili jsme se a s Honzou už jsme na autobus běželi.

Karolína

Pěkně mi na to skočila.

Honza

Přijeli jsme k Verči a Vadim nás přivítal mezi dveřmi Verčiného pokoje. "Co se stalo?" zeptal jsem se hned, co jsme se přivítali. "Ale chvilku jsme seděli a pak mi podala dopis. Sedla si mezitím za mě a jak jsem dočetl ten dopis, tak jsem se jí ptal, jestli je s tím v pohodě a jestli to nechce probrat, ale vůbec mi neodpovídala..." "No...tak zkusit do ní drb..." chtěl jsem říci, ale přerušila mou větu samotná Verča. "Co? Co zkusit?" "Ale nic.." řekl jsem a sedl si vedle ní. Podíval jsem se jí do očí a pak ji objal. "Všechno bude dobrý.." šeptal jsem ji v objetí. "Kdy tam musíš jít?" zeptal jsem se jí, když jsme se odtrhli. "Ve středu... A promeškám školu..." řekla a sklopila hlavu. "Ale omluvit se můžeš sama, ne?" řekla Nikča a Verča jen kývla, že jo. 

Ve středu...

Verča

Se klepu jako osyka... Bojím se jako nikdy předtím.. Už je 12:25, konec hodiny, a já odcházím ze školy. Omluvenku jsem předala učitelce už v první hodině, takže zatím jen jedno uff.. Přišla jsem na úřad a hledala oddělení, kam jsem měla jít... Všechno proběhlo v pohodě. Byla tam hodná a milá paní, takže jsem zaplatila jenom pokutu a to menší částku, než by stály ty věci... Zaplatila jsem pokutu, řekla paní nashledanou a šla s velikým klidem na srdci domů. Přijela jsem domů a u stolu v kuchyni seděl zamyšlený Honza a Vadim koukající do blba. "Ahoj kluci!" řekla jsem neutrálně. "Ahoj!" řekl Vadim a Honza přilétl s otázkou: "Tak co?" Popsala jsem jim celý den od doby, kdy jsem od nich ráno odešla. Ke konci jsem cítila tak velkou úlevu a bylo mi konečně dobře. "Tak to je dobře.." řekli oba dva naráz a všichni jsme se objali.