Život s Vadimem a dalšími youtubery

Kapitola 50. - Deja vu, strach a řešení

Verča

"Aaaaaaaaaaaa!!!!" začala jsem křičet "Kde to jsem????!". Snažila jsem se někoho najít, ale nikdo nikde nebyl. Jak jsem to tam prohlížela, tak jsem pomalu zjišťovala, kde zrovna jsem. Byla jsem v nějakém sklepě. Tak jsem zkoušela najít něco, co mi pomůže utéct, protože dveře, které tam byly, byly zamčené. Hledám, hledám a nic nenalézám. Jak prohledávám pohozené krabice, uslyším hlasité bouchnutí dveří. Ve dveřích stála jakási postava člověka. Bohužel jsem nepoznala, kdo to je. "Tak co, jak jsi se vyspala?" ptal se ten člověk. Počkat! Ten hlas poznávám, jen si nedokážu vzpomenout. "No, ušlo to..." Najednou ke mě přistoupil a já konečně viděla, kdo to je. Vadim?! Co že? "Tttt-ty"? řekla jsem koktavým hlasem. Měla jsem strach. Strach z toho, co mi udělá. "Neboj se, nebude to bolet." zašeptal mi do ucha se smíchem. Co? "Tttt-ty mě ch-chceš zz-zabít?" "Ano!" zařval. "A proč?" můj hlas se najednou zklidnil, já se zklidnila. "Proč? Protože mě to baví. Myslel jsem si, že to změníš. Myslel jsem si, že mě miluješ. Ale jak se ukázalo, tak nemiluješ!" řval. "Ale já tě miluju!" řvala jsem taky se slzami v očích. "Na to je pozdě! Je pozdě na to abys mi to dokázala! Bohužel." vzal do ruky sekyru a začal si s ní házet. Já začala být vystrašená. Vystrašená z toho, že mě chce zabít. Tak jsem se zvedla pomalu ze země a jak sledoval svoji sekyru, tak jsem se pomalu plížila ven. Jasně, že si mě všimnul, proto mi hodil sekyru do zad. "Aaaaaaaa!!" probudila jsem se s křikem v mé posteli. Byla jsem celá zpocená. Najednou se otevřeli velkou rychlostí dveře a v nich stála mamka. "Co se stalo? Jsi v pořádku?" "Jo, dobrý. Byl to jen sen." No jo, sen. Ale první sen, u kterého jsem se vzbudila s křikem. Vstala jsem a rozhodla se jít přes kuchyň do koupelny. "Dobré ráno!" řekl Honza a já jsem mu na to odpověděla stejně. Došla jsem do koupelny a co nevidím.

Honza

Nikča šla spát a já s Vadimem jsme v kuchyni seděli nějakou tu hodinu... Pak jsme si řekli, že půjdeme spát, tak jsme si řekli dobrou a šli.. Lehl jsem si k Nikči a hned upadl do říše snů. Zdálo se mi, že jsem jel na nějaký výlet. Byl jsem s Nikčou a Verčou. Verča nebyla s Vadimem, ale s Honzou.. (Morry) Seděli jsme u pláže na dekách a užívali si relax. Vzbudil jsem se a říkal jsem si, co to bylo za sen?! Podíval jsem se okolo sebe, ale Niki nikde, tak jsem vstal a šel jsem do kuchyně si udělat obyčejný černý čaj... Niki tam seděla, pila nějaký čaj a koukala do blba. Dal jsem si vařit vodu a pozdravil ji. "Dobré ráno.." "Dobré..." odpověděla nevědomky. Dodělal jsem si čaj a sedl si k ní. Nechtěl jsem, aby tu bylo takové napětí, tak jsem ji objal. Povolila a jen co jsme se odtáhli, tak jsem ji políbil. Zůstali jsme v obejmutí a popíjeli čaj. "Půjdu do pokoje, ju?" "Jojo...já dopiju ten čaj a dojdu za tebou." řekl jsem, ona jen přikývla a odešla. Chvilku jsem seděl a popíjel, když v tom přišel do kuchyně Vadim. "Jdu se okoupat.." řekl a odešel. Po další chvilce přišla Verči mamka, udělala si kafe a sedla si k tabletu a začala hrát nějakou strategickou hru. Po chvíli jsme zaslechli křik a Verči mamka běžela vedle do pokoje. Pak přišla a řekla, že se Verči asi něco zdálo.. Vrátila se ke hře a po chvilce procházela Verča kuchyní a pozdravila mne. Odešla a za chvíli jsme zase uslyšeli křik. To už jsem viděl naštvaný výraz Verči mamky a šla do koupelny.

Verča

"Ne, to je nemožný!" Proč vidím Vadima, jak leží v naší vaně plné krve? Ne! Začíná se smát, šíleně smát. "Neeeeeeeeeee!" řvu a skoulím se do klubíčka v rohu. Zavírám oči a pořád si opakuju, že je to jen iluze, jen vidina, která se nestala ani nestane. Otevřu ty moje uslzené oči a vidím něco, co mě překvapí. Vidím, jak Vadim stojí ve vaně s čistou vodou a omotaným ručníkem kolem pasu. "Prosím tě, stalo se něco?" ptal se se starostí v hlase. "Jak to, že jsi tu?" ptám se ho a on jen, že se šel jen okoupat. "Fakt? A jaktože jsi v tomhle domě?" Jen řekl, že spolu chodíme. Wtf, jako fakt? "Co? A od kdy?" "Myslím, že jsou to....už tři měsíce? Jo tři." usmál se na mě a já s překvapivým obličejem na něho jen koukala. "Ne, jsi jen sen! Mě se nikdy nesplní tak veliká přání! NIKDY!" začala jsem křičet. "Mami?" otočila jsem se, protože se dveře rozrazily mojí mamkou. "Dobré ranko, Váďo." usmála se, ale hned se na mě otočila. "Proč řveš?" "Ja-já nevím..." Otočila se a odešla pravděpodobně do kuchyně. Já se podívala na něho. Musela jsem, musela! Objala jsem ho. On se usmál a chystal se mě políbit. Problém je, že jsem rychlejší. Líbáme se a on má pořád jenom ručník. To je nádhera! Avšak mi došla jedna věc.. Odstrčila jsem Vadima od sebe, otočila se a vrazila do zavřených dvěří. Spadla jsem na zem, sáhla si na čelo a přemýšlela.. Proč? Proč mám tak strašné deja vu? Proč sakra? "Au.."