Život s Vadimem a dalšími youtubery

Kapitola 41. - Konečně!

Verča

Dojeli jsme k nám domů, dovedli Honzu do jeho postele a mi si k němu přisedli. "Co se stalo?" zeptala jsem se ho se starostí v hlase a pohladila ho po zádech. Podíval se na mne, pak na Vadima a zpátky na mě. "Váďo? Počkáš mě prosím v pokoji?" "Jo, jasně.." odpověděl s klidem a odešel. "Tak povídej.." "No...prvně... to cco se stalo mezii náma... a pak jsem vollal Vaadimovi...a řřřekkl mu to... ppotom jssem vvolal Nikkolle a tta mě odbylla..." mluvil mezi vzlyky... Hned jsem ho objala... "Je to pí.." řekla jsem mu a hned, co se odtáhla, mu setřela slzy.. 

Honza

Vůbec mi nevadilo, že brečím... Že brečím před svojí sestrou... Moc mi teď pomohla a já jsem moc rád, že ji mám... To, co jsem předtím udělal... Moc mě to mrzí.. Jsem rád, že mi odpustila. Už to nikdy neudělám! "Asi si na chvíli lehnu... Nebude to vadit??" "Proč by to mělo vadit? Klidně si lehni.. Půjdu za Vadimem a ty si spočni." jen jsem na to přikývl. Lehl jsem si a zachumlal se do peřiny. Po minutě, co Verča odešla, jsem usnul.

Vadim

Jen, co jsem odešel, tak jsem si zapl mobil a koukal se na instagram. Při tom mi někdo napsal, ale vůbec jsem nevěděl kdo, protože už za mnou přišla Verča. Sedla si ke mě a já ji objal. Odtáhli jsme se. "Nikola mu dala košem...." řekla a já viděl na jejím obličeji jsem viděl naštvaný výraz. "Váďo? Myslíš, že bychom mohli něco spolu podniknout?" "A co?" udělala zlověstný výraz a protřela si ruce. "Jo aha, už chápu." a mrkl jsem na ni. "Můžeme... Jen... kdy, kde a jak?" "Myslím, že dneska večer a stačil by ten malý sklep pod pokojem vedle. A jak? Máme nějaké nože a v dílně je taky pár věcí." dořekla svůj proslov a já jen zakýval hlavou, že to beru.

Nikola

Jasně, že mě všichni teď štvou... Najednou mi někdo napsal... Soukromé číslo... "Ahoj, pojď ven... V 17:30 na náměstí!" Kdo to sakra je? Zajdu tam, alespoň zjistím, kdo to je... Měla jsem ještě čas, tak jsem si chvíli kreslila a pak skoukla instagram. Už se blížil čas, tak jsem si vzala pár věcí a pro jistotu i pepřák. Šla jsem na místo určení a rozhlížela se kolem sebe.. Najednou se z poza rohu od knihovny vynořila postava ženy. Couvala jsem zpátky, když v tom jsem narazila na někoho. Otočila jsem se a stál tam Vadim. Co on tu dělá? No moment! Otočila jsem se zpět na tu ženu. Byla to Verča. Pomalu jsem vytahovala pepřák, ale najednou mě někdo chytl za ruku a vzal mi pepřák a odhodil ho pryč.. Vadim mě pořád držel a Verča se přiblížila k nám. Začala mě hodně bolet ruka. Moc silně mě držel..nešlo mi se mu vysmeknout... Koukala jsem se na Verču a viděla v ní zlost. 

Verča

Jsme se domluvili s Nikolou přes soukromé číslo, že se sejdeme. Vzali jsme si sebou moje pouta a nějakou látku ze skříně, aby mlčela, protože chloroform doma nemáme... Ale našla jsem na půdě nad dílnou železnou trubku, tak jsme ji vzali.. Nasedli jsme do auta a jeli... Vadim zůstal v autě a já šla směrem ke knihovně. Schovala jsem se za popeláky a jen jsem čekala, až přijde. Už přicházela, sedla si na lavičku a rozhlížela se kolem sebe. Už jsem viděla, jak Vadim otevírá dveře od auta, tak jsem pomalu vylezla z úkrytu a pomalejším krokem šla k Nikole, která si mě hned všimla. (známe to mezi tím) Chytla jsem ji silně pod krkem a zle se na ní podívala. Polkla... Pustila jsem ji a jak jsem se s Vadimem domluvila, tak pustil i on. Rychle jsem švihla s tou železnou trubkou a trefila ji přímo do hlavy. "Pozor, ještě si chtěla, aby více trpěla, ne?" "Jo, chtěla... A neboj.. Bude mít jen lehký otřes mozku." Pomohl mi vzít Nikolu do auta. No...jelikož večer nikdo na náměstí ani okolo nebyl, tak jsme byli v pohodě. Nasedli jsme a jeli. Po cestě nás zastavili policajti. Jeden chtěl řidičák a druhý se díval na zadní sedadlo. "Kdo to je? A kam ji vezete?" ptal se ten policajt, co se díval na sedadla. Ukecali jsme to na to, že je to kamarádka a že se trošku přiopila a že zase její kamarádka nám volala, ať pro ní máme zajet. Tak nám to prošlo, policajti nás pustili a my jeli k nám. Zanesli jsme ji do sklepa a já šla rychle do kuchyně. Nikdo tam nebyl, ale viděla jsem vzkaz na stole. "Jela jsem za Libhošťáky, přijedu zítra odpoledne. Mamika :)" Tak to jsem ráda, že je pryč... I když ráda bych zase zajela do Libhoště za babi a dědou... To jsou rodiče od taťky.. Teda... taťky jako manžela mamky... Ale ten umřel, jak mi byly dva roky... Zašla jsem pro potřebné věci.. Takže nože a pak šla do dílny pro pár věcí, jako jsou kleště, štipačky, kladívko a podobné věci. 

Vadim

Verča někam odešla a mě napadla jedna věc, kterou jsem nikdy neudělal.. Když už byla svázaná a ležela jen tak na zemi, tak to byla dobrá příležitost... Sundal jsem ji kraťasy, kalhotky a já si rozepl zip u kalhot a vytáhl ho ven.. Začal jsem ji znásilňovat...V tom se probudila a vydávala kvůli látce přes pusu divné zvuky... Najednou jsem slyšel otevření dveří a následné "Vadime?" Přestal jsem, schoval ho a hned se otočil. "Ty úchyláku!" zasmála se mi Verča, tak jsem se taky trochu zasmál. Pak se Verča podívala směrem k Nikole, jak couvá ke zdi... "Prosím tě... obleč ji... Nehodlám se dívat na její píču..." řekla mi Verča a já tak i učinil. Verča zatím položila věci, co donesla do regálu a chvíli si je prohlížela. 

Verča

Vzala jsem cestou na zahradě i nůžky a plachtu pohozenou u altánu. Ve sklepě jsem vše odložila a přemýšlela, co vzít jako první. Na začátek jsem si řekla, že prvně budu 'milejší' a pak budu drsnější. Proto jsem vzala nůžky a než jsem začala něco dělat, tak jsem roztáhla plachtu, aby tu nebyl bordel. Postavila jsem Nikolu na nohy a poprosila Vadima, aby ji držel.. Začala jsem ji stříhat vlasy hodně blízko u hlavy.. Začala brečet... Ani mi to nevadilo.. Dostříhala jsem ji a odešla zanést nůžky. Vzala jsem dva nože a jeden podala Váďovi. Podíval se na mne stylem, zda-li může a já jenom přikývla. Pevně chytil nůž a začal ji dělat hluboké řezné rány. Po menší chvilce jsem se k němu přidala. Vzlykala a vydávala divné zvuky... Najednou jsem slyšela bouchnutí venkovních dveří. "Sakra!" zaklela jsem. "Prosím tě, urychli to! Honza se vzbudil.. Budu muset jít za ním!" vychrlila jsem ze sebe. Nečekala jsem na odpověď a rychle vyběhla ze sklepa za Honzou.

Vadim

Jen co odběhla, tak jsem šel pro větší nůž. Přišel jsem k ní, vzal ji za krk a vytáhl ji na nohy. Dívala se na mě zničeně...zdrceně... "Konečně bude o jednu kurvu méně!" dořekl jsem větu a vrazil ji nůž do břicha, ale ještě asi nechtěla skončit, tak jsem vytáhl nůž a podřízl ji krk... Vystříklo hodně krve a ona padla k zemi.

Sekám to zde, protože už se končí škola a já zas nebudu na netu...

Děkuji za přečtení a u příští kapitoly ahooooj :3

Vaše Verip <3