A Star Is Born | Freddie Mercury

1. Předsevzetí

Silvestr v Paříži,
prožívám ho rok, co rok a pořád si nemůžu zvyknout na tu krásu vánočního času. Když za okny mlčky padají vločky a já vzpomínám na ty časy, kdy jsem jako malá holčička s copánky svými malými prstíky patlala sklo a přemlouvala maminku, abysme aspoň na chviličku šly ven a já mohla všechny ty vločky pochytat. Když už mě pustila ven, vždycky jsem domů přišla celá promočená a během několika hodin ležela s horečkou v posteli, ale vždycky spokojená, protože zasněženou Paříž jsem vždy milovala a to mě jen tak nepustí. Dokonce ani advent v Londýně nepředčí vzpomínky na tohle.

Z hlubokého vzpomínání mě probrala právě maminka, která mě zavolala k večeři a oznámila, že táta právě přišel domů.
Táta pracuje na britské ambasádě v Paříži, kde před lety potkal mojí maminku coby Angličanku. Ta se za něj samozřejmě provdala, ale když se rozhodovali jestli budou žít v Anglii nebo tady, volba byla jasná. No, a za pár let jsem se narodila já, pendluji mezi Londýnem a Paříží, jak už kvůli rodině, tak kvůli škole, ovládám perfektně angličtinu i francouzštinu, i když té francouzštině jsem vždy dávala navrch.

"Meghan, pospěš si, vystydne ti to!".

Raději jsem se vytrhla z toku myšlenek a šla dolů , protože mojí mamku není radno dlouho provokovat.
Cestou do kuchyně jsem potkala tátu, jak si sundavá svůj mokrý kabát a je celý zapadaný od vloček.
"Ahoj beruško, jak jste se tu s maminkou měli? Doufám, že jsi zas nerajtovala venku ve sněhu a nechytala vločky." pronesl vtipně táta a loupnul po mně pobaveně očima.
Mně nezbývalo nic jiného, než dát oči v sloup a zahrát naoko uraženou.
"Haha tati, moc vtipné. Teď spíš vypadáš ty, že jsi zapadl někde ve vánici při chytání vloček." odvětila jsem a oprášila ho od zbytků sněhu.

"Pojďte už na tu večeři nebo mi dojde trpělivost a nic nedostanete!" zahalekala na nás z kuchyně varovně maminka.
S tátou jsme si prohodili pohled a pochopili, že už radši půjdeme nebo nám mamka tu večeři snad vysype hlavu.
"No teda tady to voní, maminko." řekl táta a s jiskřičkama v očích jemně plácl mamku přes zadek.
"Nech si toho a pojď jíst" zasmála se mamka a posadila se s námi ke stolu.

Vždycky se mi líbilo, když mezi sebou rodiče dělali takovéhle škádlící gesta, protože mezi nimi vždy vyzařovalo i něco navíc. Láska.
Ačkoliv jsou manželé už nějakých 25 let, nikdy jsem je neslyšela, že by si vzájemně vyhrožovali rozvodem nebo prožili nějakou velkou neobvyklou hádku. Samozřejmě nikdy není nic úplně dokonalé a nějaké to hádání se vždycky najde, ale já jim prostě závidím. Závidím jim tu oddanost s kterou se koukají jeden na druhého a přála bych si, abych se dokázala jednou taky na někoho dívat takovým způsobem, jako oni na sebe.

"Tak co Meg, už máš zabaleno"? zeptal se táta.
"Skoro už jo, ale vůbec se mi nikam nechce, nejradši bych tu ještě zůstala."
Za dva dny se vracím zpátky do školy, což znamená, zpět do Londýna. Moje škola mě sice v rámci možností baví, ale už se těším až vypadnu a začnu si vydělávat.
"Vždycky nám strašně chybíš zlatíčko, nikdy si nezvyknu na to, že odjíždíš" povzdechla si smutně máma.
"Já vím mami, vždyť víš že se vás snažím navštěvovat tak často, jak jen to jde. Taky mi chybíte."
Maminka mi krátce stiskla ruku, pousmála se a odnesla od stolu prázdné talíře.
Táta se na mě krátce podíval svýma jasně zelenýma očima, které jsem zdědila po něm, políbil mě na tvář a odešel to obýváku.
Těžce jsem se zdvihla ze židle, uvažovala jestli náhodou fakt nemůžu prasknout s tak plným břichem a odbelhala se zpátky do pokoje.
Zavřela jsem za sebou dveře a zírala na poloprázdný kufr.
"Fakt pecka, ještě asi tak ranec věcí." zamumlala jsem si a začala balit zbytek věcí.
Během balení jsem si pouštěla svého oblíbeného Davida Bowieho, všechno pustila z hlavy a nevnímala čas, dokud se neotevřeli dveře, kde stál táta a zval mě na novoroční přípitek.
Letmo jsem se koukla na hodiny a zjistila, že už opravdu za pět minut bude půlnoc.
S rodiči jsme si nalili šampaňské a když odbila půlnoc, zapili jsme začátek roku a jako každý rok jsme vyšli na balkón pozorovat Paříž zahalenou ve světlech ohňostrojů.
Táta stál mezi námi a obě nás k sobě s mámou přivinul.
V tenhle moment jsem se cítila dokonale, milovaně a věděla jsem, že moji rodiče tu pro mě vždy budou a já pro ně.
Pak na mě ale vše dolehlo,
tím vším myslím ji. Už to budou dva roky bez ní. Bez mojí nejlepší přítelkyně, bez mé životní opory. Bez mojí sestry.
Nejde ani vyjádřit slovy jak moc mi schází,..jak moc nám schází.

Kéž by jsi tu byla s námi, Chantelle.

Zahleděla jsem se na rodiče a vypadalo to, že myslí na totéž.
Táta zachytil můj pohled a objal mě ještě pevněji, což už snad ani nešlo.

Za chvíli mi rodiče řekli, že už jsou unavení a jdou si lehnout. Oba mě jemně pohladili po mých bronzových jemně zvlněných vlasech a odešli.
Já si jen došla pro deku, horký čaj, seděla jsem na balkoně a vydechovala do lednové noci teplou páru.
Přemýšlela jsem, co se za poslední rok stalo, co všechno se mi povedlo a co všechno jsem naopak zkazila natolik, že bych si nejraději nafackovala.
Promítala jsem si další rok, který jsem prožila, aniž bych se do někoho neodvolatelně zamilovala. Možná jsem ještě mladá, ale vidět jak se mé kamarádky postupně vdávají a zasnubují mi také moc energie nedodavá.
Vyčerpaně jsem se opřela hlavou o rám dveří balkónu a povzdychla si.
A pak jsem si vzpomněla, na co jsem zapomněla.
Předsevzetí.
Jako každý rok, už mi to přišlo jako nezbytnost. Většinu let to bývaly předsevzetí o hubnutí, lepších známkách a takových těch obyčejných věcech, které stejně reálně nikomu nevydrží.
Zkusila jsem přemýšlet a nakonec mě to napadlo.
Rok 1969 chci věnovat něčemu jinému, než zbytečným dietám.

Tenhle rok chci žít naplno.

Tak tohle by bylo k první kapitole. Zatím jen takový úvod.V příštích kapitolách by se to mělo více rozjet❤ Budu strašně moc ráda za každý hlas a názor.

Vaše Delilah ❤