A Star Is Born | Freddie Mercury

2. Zpátky doma

A je to,
Zase zahleděně zírám z okna, tentokrát už bohužel ne z okna mého pokoje, ale z okna letadla, které se vznáší nad okrajem Londýna.
Hledím pod sebe na to obrovské město a přeci si říkám, že nějakým způsobem mi během těch Vánoc i chybělo.

Před letištní halou už na mě čeká můj dědeček. Pozoruje mě svýma přívětivýma očima s širokým úsměvem a jeho šedivé vlasy se kroutí do drobných kudrlinek.
"Vítej zpátky princezno." zahaleká na mě a vezmi mi moje kufry, které s těžkým zafuněním nakládá do auta.
"Ty si vezeš snad celou Paříž."zafuněl děda.
"Ale dědo, děláš jako kdyby jsi neznal žádnou ženskou. Mám s sebou spoustu nezbytností."
"V tvém věku by měla být nezbytnost poohlédnout se už po nějakém chlapci." zamrkal na mě.
"Nech toho prosím tě, víš jak tohle nesnáším." řekla jsem mu s přísným pohledem.
"A co Claude, bavíte se ještě?". Zeptal se opatrně.
"Ne, nebavíme,.. už ne." odsekla jsem mrzutě.

Claude,
Na první pohled milý, hezký a sympatický anglický gentleman, o kterého by se prala snad každá holka. Potkali jsme se v Ealling College a začali se z nás stávat víc než přátelé.
Nějaký čas jsme spolu chodili, ale potom, co zemřela má sestra, šlo všechno do kopru. Byla jsem na dně, celé dny proležela v posteli a na něj v tu chvíli neměla ani pomyšlení.
Nějaký čas to se mnou vydržel a chodil mě navštěvovat, snažil se mě odreagovat, povzbudit mě a učinit mě šťastnější a veselejší.
Musím uznat, že já mu to samé neoplácela, dalo by se říct, že jsem na něj byla i krutá, jako bych mu dávala za vinu to, že nedokáže pochopit, jak velký smutek cítím.
A tak za mnou chodil čím dál méně často.
Opravdu mi začal chybět, opravdu ano, a tak jsem se snažila být mu co nejblíž.
Chodili jsme do kina, na večeře, výlety. Snažila jsem se vynahradit mu tu snahu, kterou mi věnoval.
Zdál se mi odtažitý a občas byl i nevrlý a protivný.
A pak jsem ho viděla, s ní, Mary Austinovou, jak se div nezadáví vlastními jazyky.
Co jsem ale měla dělat, zas tak moc jsem mu to vyčítat nemohla, když jsem se chovala, tak jak jsem se chovala. I přesto mi to ublížilo a já už neměla náladu dál se s ním stýkat a on už očividně taky ne.

Podívala jsem se z okna a zjistila, že už jsme doma. Jen co jsem otevřela dveře, přiřítil se z nich Diego, babiččin zlatý retrívr a nadšeně kolem mě poskakoval.
"Diego, nech tu naší holku aspoň na chvilku odpočinout." zaburácela babička a pospíchala mi dát pusu.
"Ach, dítě moje nešťastný, zase jsi zhubla. Pojď honem dovnitř, dám ti něco k jídlu." Zatahala mě za rukáv a už mě táhla ke dveřím našeho malého domku.
"Babi, nedělej si starosti, zhubnout jsem opravdu nemohla." zasmála jsem se.
"Neodmlouvej, vždyť to na tobě vidím, jsi hubená jako tyčka, ženská se má mít za co chytit, honem pojď, máš tu jídlo."
Povzdechla jsem si a radši už nic neříkala, jinak by mi dala jídla ještě dvakrát tolik. Na což bych si vlastně možná ani nestěžovala, protože jídlo od mojí babičky je rozhodně nejlepší.
"Tak co, kdy jdeš zase do školy"? Zeptala se, zatímco ke mně horlivě přistrkovala talíř jídla.
"Hned v pondělí."
"A máš nějaké plány na víkend?"
"Ještě nevím, proč?"
"Já jen že se tu stavila Collete a říkala něco o nějakém večírku. Prosila mě, ať jí zavoláš, hned jak přijedeš domů."

To by ke Collete sedělo. Mojí praštěné kamarádce, která se hrne ke každé zábavě. Obzvláště k té, co zahrnuje kluky, hudbu a spoustu drinků.

"Aha, tak to s ní ještě promluvím."

Poté co jsem do sebe nacpala všechno jídlo, jsem rychle odspěchala nahoru do svého pokoje, jen co jsem doslova třískla dveřmi, už jsem šahala po telefoní šňůře a nemohla se dočkat až uslyším tu mojí bláznivku.

"Haló, u telefonu Collete Wardová." ozval se ze sluchátka zvonivý hlas.
"Ahoj, Collete, to jsem já Meghan."řekla jsem s úsměvem.
"Bože můj Meg! Nemáš ani páru, jak moc se mi stýskalo! Tak co vánoční Paříž?" vypískla nadšeně.
"Taky jsi mi chyběla a Paříž byla okouzlující, ostatně jako vždycky." Pousmála jsem se.
"Babička říkala, že jsi se u nás stavila a říkala něco o nějakém večírku."
"No jasně, málem bych zapomněla! Musíš tam jít taky, bude to skvělý! Už jsem přemýšlela nad tím, co si vezmem na sebe, hrozně by se mi na tobě líbil ten zele.." chrlila ze sebe.
"Počkej, zadrž chvilku..Já ti nevím jestli někam chodit." vydechla jsem.
"Bojíš se že tam bude Claude? Přísahám ti, že jestli bude mít nějaký kecy, tak uvidí, co ženská jako já dokáže."
Tomu jsem se musela upřímně zasmát, protože představa jak Collete drží Clauda nebo jiného chlapa pod krkem s Colletinou povahou a temperamentem nebyla až tak nereálná.
"Prosím tě, tak to vůbec není, Claude by to ani neudělal. Bude mít dost starostí s tím, jak odhánět chlapy od Mary." zasmála jsem se nejistě.
"No dobře. Nechceš se na chvíli projít? Potřebuju ti říct něco z čeho se zblázníš!"
Když Collete řekne, že mi potřebuje něco říct, tak to většinou znamená jen jediné. Za tím stojí chlap.
"Collete, doufám že jsi zas neprovedla něco, čeho budeš brzo litovat a co skončí tím, že tě budu muset krmit tucty zmrzky u nějakýho romantickýho filmu." řekla jsem přísně, ale pobaveně.
"Neboj, neboj všechno ti povím. Budeš nadšená! Do půl hodiny jsem u tebe. Pa."
Ani jsem nestačila mít námitky a sluchátko utichlo. Zmateně jsem se ohlédla a šla se nějak zkulturnit.
Napadlo mě, že s sebou vezmu i Diega, aspoň se trošku projde.

"Půjdu se na chvilku projít, vezmu i Diega. Ano babi?"
"Doufám, že se jdeš projít i s nějakým mládencem, na tak krásnou slečnu jako ty se musí stát fronty." poznamenala babička.
"No babi, ještě ty začínej. Dnes už mi úplně stačilo kázání od dědy." Řekla jsem zoufale a dala jí letmou pusu na tvář.
"Já už v tvém věku byla vdaná a čekala tvou maminku, děvenko." zavolala za mnou, zatímco jsem už otvírala dveře ven a s natěšeným Diegem odcházela za mou praštěnou kamarádkou a přemýšlela kdo je ten její nový úlovek.

To by bylo k dnešní kapitole vše.
Tak, co kdo bude Colletiným novým úlovkem? Nějaké tipy? 💫