A Star Is Born | Freddie Mercury

8. Láska a nenávist

A je to tu zase.
Stojím před vstupní branou Ealling College a jdu pozdě na přednášku. Po Vánocích se mi teda dochvilnost nijak nezlepšila a myslím, že se ani nikdy nezlepší.

Rychle jsem vklouzla do školy a brala schody po dvou, až jsem přišla do místnosti, kde se konala přednáška.
Ihned jsem zahlédla Collete na svém obvyklém místě, na stole má jako vždycky připravené dva kelímky kafe.
Pozdravila jsem profesora a omluvila se, že jdu pozdě a zaplula na místo vedle Collete.
"Klasika, Meghan Leroux zase pozdě." Špitla s posměchem a přistrčila ke mně kafe. "Máš smůlu, už ti stačilo vychladnout."
Nespokojeně jsem zamručela, ale stejně jsem si lokla, protože jsem potřebovala svojí ranní dávku kofeinu, abych do sekundy neusla.
Přednáška se nekonečně táhla a já se přemáhala, abych si zapisovala aspoň něco.

Když byl konečně konec, odebraly jsme se s Collete směrem k ateliérům, kde jsme měli nafotit nějaké fotografie, které se nám budou počítat do zápočtů.
Po několika úmorných hodinách, bylo všechno hotovo a já si oddychla.
Už se hrozně těším, až si najdu práci a budu konečně fotit něco, co chci a ne to, co mi určí profesoři.
Collete už taky vypadala dost přešle, a tak jsme se domluvily, že zajdeme do menšího bistra vedle školy na pozdější oběd. Nejdříve mi ale řekla, že si musí ještě něco zařídit, a tak jsem na ní čekala venku na lavičce. Znuděně jsem si prohlížela moje boty a nohama přejížděla po štěrku.
Pořád jsem byla docela mimo ze všech těch událostí ze včerejška a já v podstatě ani nevěděla nad čím přemýšlet dřív.
Jestli nad tím proč byl Tim tak sobecký, jestli to Roger s Brianem vzdají nebo ne a co vlastně udělá Freddie.
Ani nevím jak dlouho jsem byla zavřená ve svojí vlastní bublině, ale probral mě z ní hlas vedle mě.

"Meggy jsi v pohodě?" Ozval se ten hlas a já sebou ihned cukla, protože Meggy mi říká jenom jediná osoba na planetě. Pozvedla jsem hlavu a uviděla starostlivý pohled zelenookého zrzka. Clauda.
"Teď už ne." Utrousila jsem a hlavu zase sklopila. Jeho to očividně neodradilo a přisedl si ke mně.Na můj vkus až moc blízko.
"Jak to, že jsi v sobotu tak rychle zmizela z večírku, ještě se to ani pořádně nerozjelo." Zeptal se zvědavě.
"Nevím, nechtěla jsem být úplně namol." Snažila jsem se odpovědět klidně.

Chvíli mlčel, vypadalo to, jako by chtěl něco říct, ale rozmýšlel se jestli to říct nebo ne. Nakonec se na mě podíval, podrbal se na zátylku a začal.
"Meggy,.." spatřil moje zvednuté obočí a opravil se. "Teda Meghan, promiň." Šeptl rozpačitě. "Já..dlouho jsem nad tím přemýšlel.. nad tebou přemýšlel a.. strašně mi chybíš." Vykulila jsem na něj oči a už otevírala pusu na odpověď, ale on mě předběhl.
"Vím co si myslíš, že jsem se zbláznil.. po tom všem. Ale já zjistil, že přesto, že jsem byl nějakou dobu s Mary, nic neovlinilo moje city k tobě. Mary se s tebou nemůže vůbec rovnat. Já obrovsky lituju toho, co jsem ti udělal. Asi toho na mě bylo moc, nesnesl jsem pohled na to jak se trápíš po tom co se stalo s tvojí sestrou..." odmlčel se a já cítila, jak se mi do očí pomalu hrnou slzy nad tím náporem všech vzpomínek co mi teď lítaly hlavou.

Flashback
Březen 1967

Zatmělo se mi před očima. Cítila jsem jak mě pohlcuje úzkost, v té největší míře jaká snad může být. V uších mi zněl jen nepatrný pískot a já slyšela jak se mě snaží uklidňovat tlumené hlasy. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno, bylo mi jedno jestli tím žalem snad umřu nebo ne. Jediné co jsem si přála bylo znova s ní mluvit, smát se, obejmout ji. Vidět ji zdravou. Rozloučit se.
Místo toho jsem strnule hleděla přes slzy na nemocniční lůžko, přímo přeplněné hadičkami a monitory, které hlásily, že moje sestřička je navždycky pryč. Moje Chantelle.

"Ne! Chanty, tohle mi nedělej prosím! Neopouštěj mě, ještě ne!" Vřískala jsem a vydala se směrem k jejímu bezvládnému tělu.
Podlomila se mi kolena a já cítila jak se kolem mě obtočily dvě silné paže a odnášely mě pryč z místnosti. Mlátila jsem kolem sebe a snažila se vykroutit, ale ten stisk byl až moc silný.
"Pusť mě! Musím za ní, musím!" Zavyla jsem zoufale a nekontrolovatelně plakala.
Než se dveře místnosti zavřely viděla jsem tátu s mámou v objetí. Jsou naprosto zdrcení. Táta mámu jemně hladil po vlasech a něco jí šeptal.
Pak se dveře zavřely.