A Star Is Born | Freddie Mercury

9. Zase spolu

Celý další týden se v podstatě nic zajímavého nedělo. Chodila jsem do školy, překvapivě a pracovala na závěrečné práci v ateliérech. Mimo to jsem si občas zašla s Collete někam na kafe a letmo míjela Clauda, kterého jsem vždy s úsměvem pozdravila. Ale Freddieho jsem celý týden neviděla a ani jsem nechtěla. Řekla jsem si, že bude prostě nejlepší, když na něj zapomenu, ostatně znala jsem ho jen pár dní, co by mi mělo bránit v tom ho jednoduše "odstřihnout ze života".

Tohle jsem si nějakou dobu nalhávala dokud jsem si nepřipustila, že mě něco na něm hrozně přitahuje a zajímá. Připadám si jako hlupák. Na jednu stranu ho absolutně nechci vidět a být pod palbou jeho urážek a řečí, ale na druhou stranu bych si s ním ráda promluvila. A ze všeho nejvíc bych ho chtěla slyšet zpívat. Hrozně bych si to přála.

Když jsem během týdne byla někde s Collete, párkrát se k nám přidal Bri. Opatrně jsem se ho snažila ptát, jak to teď s kapelou vidí. Docela urputně se vyhýbal odpovědi, a tak jsem to vzdala. Přesto mi to pořád leží v hlavě. Ani Rogera jsem od minulé neděle vůbec neviděla a musela jsem si připustit, že mi i chybí.

Zahleděně jsem se dívala na stůl a přemýšlela nad tím samým furt dokola. Z transu mě nakonec probrala babička.

"Holka moje zlatá, co se to s tebou poslední dny děje?" zabrblala babička a zoufale si vzdychla. Její vrásčitý obličej vypadal ustaraně a to se mi nelíbilo. Nechtěla jsem aby si dělala starosti.

"Nic se neděje babi opravdu, jenom poslední dobou se stalo pár věcí nad kterými přemýšlím, ale neboj není to nic vážnýho." Chytla jsem jí za ruku a pohladila jí.

"Takže žádné drogy nebo deprese?" zažertoval z vedlejší místnosti děda a já se pousmála.

"Ne to opravdu ne dědo." Přisvědčila jsem a zvedla se ze židle.

"Půjdu nahoru, musím si dodělat pár věcí do školy." oznámila jsem jim a odebrala se do pokoje. Pustila jsem si hudbu a vytáhla si moje sešity se zápisky, vyvolané fotky a ostatně všechno, co potřebuju do školy. Za nějaký čas, u jsem u toho skoro usínala, kdy vtom zazvonil telefon. Nemotorně jsem se vyvalila z postele a šáhla po sluchátku.

"Haló?"

"Ahoj Meg, tady Claude." ozval se mile.

"Páni ahoj." byla jsem zaražená. "Nečekala jsem, že budeš volat." řekla jsem upřímně. "Potřebuješ něco?"

"No já jen, přemýšlel jsem jestli bys nechtěla zajít někam na skleničku. Nikdo jiný nemá čas, tak mě napadlo jestli nechceš ty."

Chvíli jsem jen mlčela a snažila si srovnat v hlavě fakt, že mi volá zrovna on s tím, že mě někam zve. Kriticky jsem se podívala na hromadu sešitů na posteli a věděla jsem, že i přestože jsem neudělala absolutně nic a měla bych na tom ještě dělat, už u toho nevydržím ani minutu a představa skleničky nějakýho dobrýho pití mě lákala. Ale i tak mi to připadalo trochu divné jít někam s ním.

"No já nevím, mám tady hodně práce do školy.." zamumlala jsem a skousla si ret.

"Prosím tě, nedělej, že bys u toho chtěla trávit celý večer." zasmál se prosebně do sluchátka. "Nemusíme být někde dlouho, jenom někam zajít na chvíli a pobavit se."

Byla jsem na rozpacích, ale věděla jsem, že vyhrál.

"Tak dobře, v kolik a kde?" svolila jsem a prohrábla si vlasy.

"Skvělý! Třeba v devět? Přijdu tě vyzvednout jestli chceš." Vyhrkl nadšením.

Už už jsem chtěla říct platí, ale pak jsem si vzpomněla, co by asi říkali babička s dědou, kdyby viděli vysmátého Clauda ve dveřích. Zrovna teď jsem opravdu neměla ani trochu náladu na to, jim vysvětlovat jak to mezi mnou a Claudem je.

"Klidně v těch devět, a přijdu někam rovnou." Ujistila jsem ho.

"Tak dobře, v devět před Fat Cat Pub."

Fat Cat Pub byl velmi oblíbený klub tady v okolí, byla jsem ráda, že tam jdeme. Řekla jsem mu, že s tím počítám, rozloučili jsme se a já se ještě na chvíli vrátila do postele k učení, abych neměla výčitky svědomí. Takový jsem šprt.

Zhruba deset minut po deváté jsem konečně dorazila a přede dveřmi viděla Clauda, jak se ležérně opírá o zeď klubu. Měl na sobě černé džíny, uplé světle modré tričko, které mu zvýrazňovalo poměrně vyrýsovaný hrudník a k tomu měl, musela jsem uznat že překrásnou, černou koženou bundu. Přistihla jsem se, že na něj moc dlouho zírám, a tak jsem se raději vydala rychleji k němu.

"Ahoj." pípla jsem. Nevšiml si mě jak přicházím a tak se trochu lekl, ale když mě uviděl, ihned mu přelétl po tváři úsměv a úžas.

"Ahoj, vypadáš úchvatně Meggy." Tentokrát jsem ho neokřikovala ať mi tak neříká a mírně jsem se začervenala. Vešli jsme dovnitř a zarazilo mě, že tu je ve všední den tolik lidí. Propletli jsme se davem až k baru a sedli si na barové židle.

Musím říct, že jsem se cítila skvěle, zvlášť po tom mém přemýšlícím týdnu. Chtěla jsem dneska vypnout a jenom se bavit nehledě na to, že tu jsem se svým bývalým, který mě chce úplně jednoznačně sbalit a to ještě dneska.

 Dali jsme si s Claudem pár drinků, tancovali jsme, povídali jsme si a mě s ním začalo být fakt dobře. Začaly se mi vybavovat vzpomínky s ním a zaplavoval mě ten známý pocit uvolněnosti, který jsem s ním mívala a přestala myslet na zábrany a na to zvláštní pouto, které mě nutilo myslet na Freddieho, i když jsem s ním nikdy nic neměla. 

Nechce se mi moc rozebírat co se stalo dál, myslím, že je to jasný. 

Nevím co to do mě vjelo, asi jsem prostě vedle sebe teď potřebovala kluka, někoho kdo o mě stojí a dává mi najevo, že se mu líbím.

 Začalo to líbáním a skončilo tím, že mi Claude řekl, že má volný barák a jestli nechci "na skleničku" ještě k němu. Na jednu stranu to muselo být i tím pitím, ale prostě jsem šla. A vyspala se s ním. S mým bývalým klukem. 

Ráno, když jsme se probudili mě přitiskl k sobě do náručí a bylo mi fajn. Neřekli jsme si co s námi bude dál, ale bylo jasné, že tahle noc nejspíš něco znamenala, spíš znamenala více pro Clauda, ale nic jsem neříkala.

 Dalo se říct, že to bral jako důkaz toho, že ho pořád miluju a chci ho, a tak z toho vyplynulo to, že jsme znova spolu. On je z toho nadšený, poslední dny mi nosí květiny, zve mě každý den na jídlo, prostě se chová úplně jako takový ten idylický přítel. Myslím, že jsem mu měla říct, že ta noc pro mě tolik neznamenala a že naším novým začátkem si nejsem tak urputně jistá jako on. Ale opakovala jsem si, že on je přesně ten kluk, kterého do života potřebuju. Na kterého se můžu spolehnout, když půjde to tuhýho.

Pořád ho miluješ, miluješ ho, miluješ ho, miluješ ho. To jsem si přehrávala v hlavě jako kolovrátek. 

Collete z téhle novinky nebyla očividně moc nadšená, ale nepletla se do toho a já jí za to v týhle situaci byla moc vděčná. Sama se teď musela zaobírat sama sebou. Rozešla se s Brianem. Takže jak jsem předpovídala, strávila jsem s ní hodně uplakaných večerů nad kyblíky zmrzliny a miliony kazet s romantickými filmy.

Dny míjely týdny a já už do toho stereotypu s Claudem spadla natolik, že jsem to přestala vnímat. Nepotkávala jsem už ani Rogera, Briana a Freddieho už vůbec ne. 

A tak jsem s dalšími měsíci, začala zapomínat. Zapomínat na ty havraní vlasy, čokoládové oči, neustálé narážky, ale i na uličnický úsměv, který měl tenkrát, když jsme jeli v autě s opilým Rogerem.  Zapomínala jsem, protože nebylo na co vzpomínat, i přesto jak mě za těch pár dní okouzlil, pořád to bylo pár dní známosti a k ničemu to nevedlo. 

Ale možná,.. možná se to někdy změní..

Tak to by bylo k téhle kapitole.

Co na to říkáte?
Fandíte Meghan a Claudovi?
Je něco co by se vám líbilo abych v tomhle příběhu zmínila o Queenech nebo celkově třeba zpěvácích z téhle doby?