A Star Is Born | Freddie Mercury

10. Čas nezastavíš..

A nakonec,

měsíce míjely roky.

Je to zajímavý. Jak každý rok ubíhá rychleji a rychleji. V jednu chvíli nastupuješ na školu a těšíš se až jí uděláš a budeš to mít z krku, a pak to máš všechno za sebou a nevíš, co bude dál.

Myslím si, že jsem vysokou zvládla docela s přehledem. Až na pár zádrhelů, jak s učiteli tak s ostatními studenty. Docela jsem se bála, že mě můj obor omrzí a nakonec mi tahle vysoká bude k ničemu, ale kupodivu mě fotografování pořád hrozně moc baví a ráda bych se v tom chtěla zlepšovat, jak jen to půjde. V téhle chvíli je ovšem moje jediná příležitost ke zlepšování najít si práci, ať už jako fotografka pod firmou, která fotí svatby a takovéhle věci, nebo jako fotografka nějakého časopisu. Mým největším cílem by ale samozřejmě bylo fotit v ateliérech nějaké slavné osobnosti a důležité lidi, o tom si ale nejspíš můžu nechat jen zdát a doufat, že to snad někdy přijde.

Momentálně je leden, leden 1974 a já jsem jako obvykle odjíždím po Vánocích ze své milované Paříže, tentokrát i s Claudem, se kterým už budu skoro čtyři roky. Ani jsem nečekala, že nám to vydrží tak dlouho. Myslím si, že nám to klape. Nevím jestli jsem do něj tak moc zamilovaná jak bych chtěla být, ale dokážu si představit zbytek života po jeho boku.

"Zlato děje se něco?" Podíval se na mě ustaraně Claude a pevně mě držel rukou kolem pasu, když jsme míjeli letištní kontrolu a mířili k našemu gatu.

"Ne nic, jen je mi smutno, že zase odjíždíme." Smutně jsem se na něj usmála a pohlédla prosklenou chodbou na letištní plochu, kde se na letadla jemně snášel sníh.

Když jsme konečně s Claudem dorazili domů do našeho nového bytu, flákla jsem sebou o gauč.

"Ale ale, někdo je tady unavenej?" Claude šibalsky nadzdvihl obočí a lehnul si vedle mě.

"Myslel jsem, že dneska večer ještě půjdeme ven, ale jestli se ti nechce.." Nadhodil a pohladil mě po tváři.

"A kam chceš jít?" zakňučela jsem a nespokojeně se zavrtěla. Neříkám, že let z Paříže do Londýna je dlouhý a extrémně vyčepávající, ale i tak jsem se cítila dneska až moc zmoženě.

"No ve Fat Cat Pub hraje dneska kapela, nějaký Queeni nebo co, ani nevím kdo to vůbec je." pokrčil rameny a protáhl se.

"Queen? Co to je za jméno, tam hrajou nějaký holky co se cítí jako královny ne?" zasmála jsem se a vstala jsem, abych si udělala kafe.

"Právě že ne, prý tam hrajou kluci, ale nevím jak se jmenují." řekl lhostejně a přišel ke mně, aby mě objal kolem pasu.

Při zmínce nějakých kluků hrajících v kapele jsem se mírně ošila, protože jsem si samozřejmě vzpomněla na Rogera, Briana a Tima, které jsem neviděla už pěkných pár let. Dokonce ani Collete, která je pořád moje ztřeštěná nejlepší kamarádka neví ani o Brianovi, natož o ostatních.

Přiznala jsem si, že mi taková ta pohodová atmosféra malokoncertu v klubu chybí, a tak jsme se s Claudem dohodli, že tam půjdeme.

Když jsme dorazili bylo plno. Lidi se na sebe mačkali a nedočkavě se tlačili, aby byli co nejblíž podiu. Už od příchodu jsem si všimla, že někteří lidé a to zejména hlavně mladé fanynky, nosí trička, očividně s vlastnoručně dělanými nápisy jako například Queen, což by mi přišlo ještě normální, jenže některé měly potisky i se jmény členů kapely a co jsem si tak stačila všimnout, různě se davem míchaly jména Roger, Brian, Freddie a Deaky. V ten moment mě zamrazilo a nakonec jsem se odvážila podívat se směrem k podiu.

Byli to oni. Všichni tři a pak jeden kluk, kterého jsem neznala, nejspíš onen Deaky. Měl hnědé dlouhé vlasy, které mu lemovaly roztomilý kukuč a v rukách mu ležela baskytara. Roger se svou charismatickou vizáží, jako obvykle u svých bicích, čelil náporu uslintaných fanynek, které natahovaly ruce k němu a snažily se mu být co nejblíž. Brian si zkušebně něco vybrnkával na své Red special a jeho dlouhé nohy se mi zdály snad ještě delší, než když jsem ho viděla naposled. A poslední člen kapely, kterou jsem doteď neznala, ale paradoxně i znala byl Freddie, Freddie Bulsara nebo tedy pod takovým jménem, jsem ho doteď znala.
Nevím jestli to bylo vůbec možné, ale byl ještě mnohem krásnější než když jsem ho viděla naposled.

Takže to dokázal, zpívá..

Věděla jsem, že tohle jsem si přála jednou vidět. Jeho na pódiu s tak moc nadšeným a odhodlaným výrazem s jakým jsem ještě žádného zpěváka neviděla.

"Hej, hej, hej!" Zvolal do mikrofónu a klub narvaný k prasknutí sršel neskutečně nádhernou atmosférou.

"Všechny vás tady vítám, jste rozkošní!" Usmál se a rozmáchl ruce směrem k davu. ¨

"Už dlouho jsme tady nevystupovali, a tak si myslím, že je na čase to pořádně rozjet!" Zvolal a všichni lidé začali nadšením skákat.

"První píseň bude pro všechny lidi, co se chtějí udržet naživu, Keep Yourself Alive!"

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem pozorovala, natož co jsem slyšela. Byl jako anděl, jeho hlas byl jemný, ale přitom rázný. Jeho rozsah byl obrovský. Myslím si, že by dokázal zazpívat snad úplně všechno. A jeho pohyby. Jeho pohyby a gesta dávali celému publiku najevo, jak moc si to užívá a jak moc to pro něj znamená. Zdálo se, že je až neúnavný a že má publiku pořád co ukázat a předvést. Dokonce i svým výstředním oblečením na sebe přitahoval pozornost. Ale obdivuhodnou pozornost.

Nemohla jsem z něj spustit oči. Prostě nemohla. Už v tenhle moment, ve starým klubu plným místních opilců a ztroskotanců jsem věděla, že tohle je pro něj teprve začátek. Teprve zlomek toho, co on dokáže. A on sám to dobře ví a jde si zatím. Fascinovalo mě to, jak si krůček po krůčku razí cestu do výšin, o kterých se všem může nechat jen zdát.

Z hlubokého přemýšlení mě vytrhl bouřlivý potlesk a jásot. Ohlašovali další a další písničky a já po 4 dlouhých letech toužila si s ním promluvit.

Ani nevíte, jak moc mě mrzí, že jsem tenhle příběh přes léto zanedbala. Myslela jsem si, že právě v létě budu vydávat opravdu často, ale nedokázala jsem se k tomu dokopat. I tuhle kapitolu jsem měla rozepsanou fakt dlouho a sama vím,že není zrovna nejlepší, ale už jsem nechtěla vás nechat déle čekat. Doufám, že se moc nezlobíte. ❤

Ms.Delilah