Princové Midgardu ✔️

17. Plán nepřítele vychází

Fury by nebyl nadšený.

Věděli to všichni, možná s výjimkou Thora, jenž si ředitelovu povahu jednoduše nepamatoval, nicméně to neměnilo nic na faktu, že by z jejich plánu neskákal do vzduchu a patrně by jim nedovolil nikam letět.

Proto mu taky nic neříkali. Měli s Latverií diplomatickou smlouvu, při jejímž porušení hrozila válka, a i když by nakonec nebylo tak těžké malou zemi porazit, Doom oplýval spoustou vynálezů a tajemstvími, o nichž neměli ani zdání. Nepochybovali, že střet by přinesl krvavé oběti civilistů.

Jenomže ona smlouva byla dost nejasná a Doom si vlastně mohl beztrestně útočit na New York, aniž by ho mohli zabít. Pouze Avengers nesměli jen tak zaútočit na Latverii. Těžko by se vysvětlovalo, že Victor unesl malého Lokiho, toho boha, s nímž bojovali a jenž měl v minulosti s doktorem i spojenecké styky, a že oni ho chtějí zpátky.

Ne, to by neobstálo, nehledě na pravdivost situace.

Navíc, osvobození Lokiho by bylo i ve Furyho zájmu, alespoň v to tedy doufali. Nemohli dovolit, aby bůh v jakékoli podobě, dospělé i dětské, padl do područí Doomovy moci a stal se jeho zbraní. Navíc Lokiho stále potřebovali, jelikož museli dva prince proměnit zpět do jejich dospělých já, a přestože zatím nevěděl jak, naděje přeci umírá poslední a oni mohli doufat, že nějaký způsob najde.

Problém by nastal ve chvíli, kdy by Latverian nějakým způsobem vrátil Lokiho do původní podoby a Thor by tím pádem zůstal tak, jak momentálně byl.

Takže ne, tohle jednoduše nemohli dovolit a těmito důvody se hodlali ohánět při obhajování u jednookého ředitele S.H.I.E.L.D.u.

Z celé skupiny zmítal Thorem neklid nejvíce. Nebylo to až tak nepřekvapivé, jelikož on jediný nevěděl, proti komu vlastně stojí a kdo přesně má jeho malého bratříčka, natož co mu hrozí nebo co mu již mohli provést.

Vzduch v quinjetu takřka probíjel elektřinou. Okolo se stahovala šedá bouřková mračna, ale i Thorova neovládaná síla si uvědomovala, že chce-li co nejdříve zachránit svého bratra, jednoznačně lépe se jim poletí bez deště a blesků. Zvlášť, když letěli v noci, kde už tak mohly vzniknout problémy s tmou.

Země i oceán pod jejich nohama ubíhaly až moc pomalu. Trvalo snad věčnost, než se ze severní Ameriky dostali do východní Evropy na Balkánský poloostrov, ovšem sotva překonali hranici Latverie, začali s klesáním. Nesměli dovolit, aby je kdokoli spatřil, byť nepochybovali, že Doom se o jejich přítomnosti dozví tak jako tak dřív nebo později, pokud už rovnou nevěděl.

Začínalo svítat, když přistáli asi kilometr před Doomstadtem. Nemohli prostě vletět do hlavního města s bojovým letounem, jelikož quinjet kromě levné osobní dopravy se službami Air Hawkeye fungoval i jako docela účinná zbraň.

A oni mohli alespoň zkusit vyvarovat se střetům, ne? Jedna z možností, ne-li hlavní možnost, jak získat Lokiho zpět, stále bylo vyjednávání s králem. Přece se mohli nějak dohodnout.

Možná. Anebo taky ne, protože s Victorem von Doomem někdy (často) opravdu nebývala rozumná řeč. Ten chlap byl inteligentní, to nepochybně, ale zároveň šílenec a s takovými lidmi je dlouhá domluva, pokud vůbec nějaká.

Vyskákali z letounu, všichni v bojových oblecích. I Thor neklidně držel Mjölnir za poutko na topůrku, ochotný porušit zákaz užívání kladiva, aby zachránil mladšího prince.

„Jsi si opravdu jistý, že chceš jít s námi a nechceš zůstat tady?" obrátil se Steve na bůžka.

Thor hrdě vztyčil hlavu a sevřel Mjölnir pevněji. „Nebudu tady čekat, když je Loki v nebezpečí," zahlásil odhodlaně. Nebyl zbabělec, nýbrž válečník, a tak to hodlal dokázat. Jediný, o koho se bál, byl Loki. Neměl pomyšlení na to, že by zůstal v bezpečí, zatímco ostatní by jeho bratra zachraňovali. Vždyť za to, že ho Victor chytil, vlastně mohl on sám.