V ten večer na houpačkách
jsem se neodvážil Jade zeptat,
jak to myslela
a co se v jejím životě odehrává.
Jade mi tehdy poděkovala
za večer,
což jsem jí oplatil i mým
poděkováním,
následně cupitala domů.
Druhý den ve škole
se řešily známky z matematiky,
opravovala se písemka,
avšak Jade dorazila v polovině
hodiny.
Jakmile usedla ke mně,
zpozoroval jsem její
zarudlé oči,
buď nespala,
plakala
a nebo obojí.
Pamatuji si,
že žádnou alergii nemá,
proto jsem tuto možnost
automaticky vyloučil.
Celou hodinu se nacházela
myšlenkami jinde,
v sešitu měla pouze datum,
číslo a název hodiny.
Poté jsme se střetli ke konci
hodiny očima.
Myslel jsem,
že se ve třídě rozbrečím
jako malý kluk.
Její oči byly tak lesklé,
jako kdyby byly ze skla,
působily tak křehce,
což zapříčinila bolest v těch
nádherných očích.
Měl jsem pocit,
že se jí zhroutil celý svět,
ty rudé oči mě hypnotizovaly,
ukradly mi slova,
ale také i dech,
jelikož jsem ani pořádně
nedovedl dýchat,
ale nedokázal jsem se od nich
odpoutat.
Měl jsem šílený strach.
Strach z toho,
že když se přestanu vpíjet
do očí zraněné Jade,
zmizí mi před očima
a bez rozloučení se navždy
vytratí z mého života.
ČTEŠ
Krvavé rty ||Short Story||
Mistério / SuspenseNikdy bychom neměli nikoho podceňovat hned na začátku. Nikdy nevíš, co se z kukly doopravdy vylíhne. A taky nikdy nevíš, kdy si tě tahle bytost chytne a ty budeš ten, kdo se bude omlouvat za svá slova, která ji měla ponížit. Nikdy nevíš, kdy umřeš. ...
