AM I GOOD FOR YOU?

Kapitola I.

Jednoho letního dne, přesněji 17. června, čekal mladou Kwan Minhu důležitý pohovor kvůli nové práci, krerý ji později změnil život.

Dívka s milou a přívětivou povadou. Nikdy by žívému tvoru neublížila. Snažila se se všemi vycházet, proto neměla ráda konflikty a dohadování se s někým. Právě kvůli jejímu chování byla jako dítě častou obětí šikany. Nedokázala se sama ubránit slovnímu napadání ostatních dětí ze školy. Nebyla tak odvážná a silná jako její spolužačky a kamarádky. Byla až moc hodná a plachá, což jí v jistých situacích způsobovalo problémy. Život někoho tak jemného a citlivého není lehký. Což si také Minhu uvědomovala.

Mladá devatenácti letá dívenka, ze které mládí přímo sálalo, si zpocenou rukou od nervozity narovnávala černou pečlivě vyžehlenou sukni, nad kterou s žehličkou strávila ne malou chvíli.

Dneska byl její velký den. Právě teď se nacházela na pohovoru kvůli novému zaměstnání, přesněji o asistentku v modelingové společnosti. Byla to její veliká příležitost, jak se dostat do světa umění a stát se modelkou, což byla, mimo princeznu, její vysněná práce.

Přála si být krásnou a všemi obdivovanou, i když nebyla vůbec namyšlená či si o sobě nemyslela něco více, právě naopak, byla až příliš skromná a sebekritická.

Seděla na poměrně pohodlné polstrované židli, kterých byla na chodbě celá spousta. Netrpělivě vyčkávala, až zazní její jméno na znamení toho, aby se konečně dostavila do kanceláře, kde by se měla představit v tom nejlepším světle.

Už to byla téměř půl hodina, co dívenka vysedávala na chodbě, kde se mimo ní o stejnou pozici přišlo ucházet i více stejně starých děvčat.

Její trochu zpocenou ručkou si dala pramínek jejích hustých tmavě, až téměř do černa, hnědých vlasů za ucho, aby jí nepadaly do tváře a nebránily jí tak ve výhledu na okolní svět.

V příručním zrcátku, které vytáhla ze své menší kožené kabelky, zkontrolovala stav její tváři, jinak řečeno, zda-li se neleskne. Jelikož byla přesvědčena a očekávala, že jedna z věcí, na kterou se lidé, kteří ji budou vysléchat a rozhodnou o jejím přijetí, bude to, jak bude vypadat při pohovoru.

Vše bylo v pořádku, jen si nenasla nepatrnou vrstvu lesku na rty, aby nebyly tak suché. Rty se mírně otřela o sebe, aby se lesk roznesl po celé jejich ploše.

Minuty ubíhaly snad nejpomaleji, jak jen mohly. Staly se hodinami, tudíž jí těch pár minut připadalo jako celá věčnost.

Již pár let se mladá Minho finančně zabezpečovala sama. Nechtěla totiž být závislá na financích své rodiny, nechtěla jim zbytečně dělat další starosti. Dobře si totiž uvědomovala, že její životní potřeby nejsou levné, proto tím nechtěla zatěžovat své nebohé rodiče, kteří to neměli lehké, i přesto, že ona sama s nimi neměla také nejlepší vztahy. Dělala různé brigády a brala poloviční úvazky, ale časem jí tyto pracovní závazky připadaly málo a chtěla něco stálého. Proto se pro tuto nabídku stále práce rozhodla téměř okamžitě a bez sebemenšího zaváhání.

Po chvíli příšerně ubíhajícího čekání vyšel ze dveří, naproti kterým brunetka seděla, poměrně mladý muž s tmavě hnědými pečlivě zčesanými vlasy. „Je zde slečna Minhu Kwan?" otázal se a pohledem si prohlédl všechny slečny nacházejíc se na chodbě, za účelem hledanou dívku nalézt.

„Ano, to jsem já." promluvila dívenka s nepatrně nevinným úsměvem, kterým okouzlil již řadu chlapců. Minhu netrpělivě vyčkávala, co se bude dít.

„Výborně, pojďte." usmál se mile mladý pán a otočil se zpět směrem odkud přišel, tedy zpět do kanceláře, kde pohovor měl probíhat. Minhu se zvedla a rukou si jemně oprášila černou sukni. Vzala si svou černou kabelku a rychle s úsměvem na tváři vstoupila dál do kanceláře.