Psychology

7.Kapitola

Buckyho poděkování mě překvapilo. A ještě zvláštnější byly mé pocity, když se mě dotknul. Bylo to jako elektrický výboj, který mi projel celým tělem.

V dlouhém krémovém kabátu a kozačkách na nízkém podpatku jsem přešlapovala před Stark Tower a chvílemi koukla na hodinky. Bucky měl už několik minut zpoždění a to mě znervózňovalo.
Když jsem ho konečně spatřila, něměla jsem slov. Měl na sobě černé kalhoty, šedé tričko, ale tím hlavním byla černá kožená bunda. Neskutečně mu slušela a já si nemohla pomoct. Prostě mi připadal sexy.
Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.
,,Dobrý den, Bucky. "
,,Zdravím, Amy," zasmál se a já se jen podivovala nad jeho pozitivní náladou. Takového jsem ho ještě nezažila.
,,Máte dobrou náladu, " konstatovala jsem a doufala, že ho rozpovídám.
,,Ano, ta jóga pomohla. Zkusil jsem ji večer před spaním, abych si pročistil hlavu. Tak klidný a bezesný spánek jsem neměl už 70 let!" zasmál se a objal mě. Trochu mě to zaskočilo, ale měla jsem radost i za něj, a tak jsem mu objetí opětovala.
,,To je skvělé, Bucky," zasmála jsem se.  Bylo nemožné nesdílet s ním jeho veselí. Úplně mě jím nakazil.
Po chvilce mě pustil, jakoby si uvědomil, co udělal a pozvedl jeden koutek úst do pokrouceného úsměvu.
,,Půjdeme?" nadhodil a úplně mě tím probral.
,,Ano. "

Kluci v první polovině 20. století byli prostě jiní. Jedním slovem by se dali popsat jako gentlemani. A toho byl živoucím důkazem Bucky. Nabídl mi rámě, do metra mě pustil jako první a ještě mi přenechal poslední volné místo. Když jsme došli do kavárny, pomohl mi z kabátu a přisunul mi židli. Málem jsem se začala červenat. Byl to nezvyk. Vždy jsem na to reagovala jen rozpačitým: ,,Děkuji. "
Objednali jsme si kávu a mlčky seděli u stolu úplně vzadu.
,,Kam máme namířeno dál?" přerušil to napjaté ticho a já mu byla vděčná.
,,No, myslela jsem si, že bychom mohli zajet do Brooklynu. Ještě jsem tam nebyla a mohli bychom tam oživit tvé hezké vzpomínky," zvedla jsem pohled od hrníčku.
Díval se na mě neurčitě, ale jeho šibalský úsměv mě uklidnil. Byl to přesně takový úsměv, jaký měl na té fotografii v jeho složce. Byl to ten úsměv, který jsem tak moc toužila spatřit.
,,Nevím, jak moc to tam dnes budu poznávat. Je to přeci jen nějaká doba, co jsem tam byl naposledy."
,,To nevadí. Některá místa zůstala stejná. Určitě něco poznáte."
,,Uvidíme, " ušklíbl se.
Skousla jsem si spodní ret a na chvíli uhla pohledem. To, co jsem se chystala udělat, vyžadovalo spoustu mé odvahy.
,,No, chtěla bych, aby toto odpoledne bylo více neformální, protože nejde o běžné sezení, a tak jsem Vám chtěla nabídnout tykání. Tedy pokud Vám to nebude vadit," pohlédla jsem mu do očí a spatřila v nich záblesk.
,,Nebude mi to vadit."
Spadl mi kámen ze srdce a podala jsem mu ruku.
,,Amy. "
,,Bucky," vřele se na mě usmál. Vůbec jsem ho nepoznávala. Oproti prvnímu dni byl úplně jiný.

Brooklyn jsme prošli během chvilky nebo mi to tak alespoň přišlo. S Buckym jsem se vůbec nenudila. Když chtěl, dokázal být velmi zábavný.  A jak jsem říkala, na spoustu míst si vzpomněl, i když už vypadala jinak.
Naši procházku jsme zakončili na Brooklynském mostě.