Psychology

12.Kapitola

Dlouho jsem uvažovala, že si modřinu překryji make-upem, ale nakonec jsem to neudělala. Nevím proč... Prostě mi to nepřišlo jako dobrý nápad.
Na Buckyho jsem netrpělivě čekala a doufala, že přijde. Měl malé zpoždění, ale nijak jsem to neřešila. Byl to náš nejmenší problém.
,,Ahoj, Bucky, " usmála jsem se na něj, ale on mi ho neopětoval. Byl zamračený a jen mi kývnul na pozdrav. Bylo mi jasné, že jsme přišli o všechny výsledky, které jsme měli.
,,Takže... Začala bych tím, co se stalo včera. Chci, abys věděl, že nic z toho, co se stalo, není tvoje chyba. "
,,Aha," jízlivě se ušklíbl, ,,tak není to moje chyba. A čí teda? Hydry? Nebo snad tvoje? " vyprsknul vzteky.
,,Není to ničí chyba. Byl to útok Hydry, který jsme oba ve zdraví přežili. Nechci, aby sis něco vyčítal, protože Ty za nic nemůžeš," mluvila jsem k němu klidně, ale důrazně.
,,Tak útok Hydry. A kvůli komu na nás zaútočili? Chtěli mě dostat, chápeš? Kdyby nebylo mě, byla bys v bezpečí, a to v mé přítomnosti nejsi. Proto mi přijdou další sezení jako nesmysl. Odmítám nadále spolupracovat. Ty za to nemůžeš, tak si nic nevyčítej," vstal a přešel k oknu.
,,Bucky, nedělej to, prosím. Pomůžu Ti. Dostanu Tě z toho," vstala jsem taky a žačala k němu pomalu přicházet.
,,Nejhorší na tom je, že kdyby řekli ta slova, mohl bych... Mohl bych Tě zabít klidně já. Nikdy bych si to neodpustil. Nedokázal bych to, protože -" zněl jeho hlas najednou zlomeně a zastavil se v půli věty, jakoby si až teď uvědomil, co řekl.
Došla jsem k němu a položila mu svou dlaň na rameno.
,,Proč?" vypustila jsem tiše z úst.
,,Protože bych nedokázal žít s pocitem, že jsem zabil ženu, do které jsem se zamiloval. Spolu s tebou bych zemřel i já," zahleděl se mi do očí a já v nich spatřila neskutečně velikou bolest. ,,Vím, že mé city neopětuješ. Do ničeho Tě nutit nebudu. Nebudu se Ti dvořit, pokud si to nebudeš přát. A můžeme také dělat, že se tento rozhovor nikdy neodehrál. Chtěl jsem jen, aby jsi znala pravé důvody mého chování, sklopil pohled k zemi.
,,A jak jsi přišel na to, že Tvé city neopětuji? Cítím to stejně, Bucky. V Brooklynu jsem couvla jen proto, že jsem měla strach. Né z Tebe, ale z toho návalu emocí, který jsem dostala, když jsme se políbili. Bylo to pro mě něco nového, co jsem do té chvíle nezažila, " sklopila jsem pohled k zemi pro tentokrát já.
Jeho prsty se jemně dotkly mé brady a donutil mě zvednout k němu pohled.
,,To byl tvůj první polibek?" zeptal se mě.
,,Ano, a já jsem neskutečně ráda, že patřil Tobě," usmála jsem se na něj.
,,To myslíš vážně? " zeptal se mě a koukal mi do očí.
,,Kdybych to tak nemyslela, tak to neříkám," pohladila jsem ho po tváři. O vteřinu později už se ke mně sklonil a spojil naše rty v jemném polibku plném těch nejhlubších citů.
Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž a já mu zabořila ruce do vlasů, které měl hebké jako samet.
Na chvíli jsme se odtrhli, abychom nabrali vzduch. Nedokázala jsem schovat svou radost a usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Ihned jsem naše rty spojila znovu. Nemohla jsem si pomoci. Byl tak dokonalý.
,,Je mi jedno má práce i Hydra. Miluju Tě a v tom mi nikdo nezabrání, " zašeptala jsem a pevně ho objala.