Psychology

17.Kapitola

Pohled Amy:

Probudila jsem se s otřesnou bolestí celého těla, ale ze všeho nejvíce mi třeštila hlava. Ruce jsem měla spoutané za zády a seděla jsem na dřevěné židli v prázdné šedé místnosti. Byla tu jen kamera a stůl a ještě jedna židle. Výslechová místnost...
Čekala jsem dlouho. Mohly to být minuty nebo hodiny. Ztratila jsem pojem o čase, neboť tady se každá sekunda zdála nekonečně dlouhá. Skvěle to působilo na psychiku. Je to rozhodně skvělá metoda vyslíchání. Nechají tu člověka zavřeného opravdu dlouho. Ty šedé zdi pak ztísňují a dusí.

Konečně se otevřely dveře a dovnitř vstoupil muž.
,,Konečně se zase setkáváme, Liebling, " usmál se a já si v tu chvíli uvědomila, kdo to je a kde jsem se to ocitla. Žaludek se mi stáhl obavami, protože o praktikách Hydry jsem už nemálo četla.
,,Takže... víš, proč jsi zde?" zeptal se mě a skenoval mě slizkým pohledem. Zakroutila jsem záporně hlavou. Vstal a začal přecházet po místnosti. Zastavil se za mými zády.
,,Nějaké využití už najdeme," zašeptal mi u ucha, až mi naskočila husí kůže.
,,Pověz mi něco o Avengers, " řekl už normálně, ale já mlčela. Neřeknu mu nic. ,,Znáš nějaké jejich slabiny? " snažil se mě popostrčit, avšak marně. Popadl mě za vlasy a trhl mi hlavou dozadu, abych mu viděla do očí.
,,Víš, klidně si mlč, Liebling, mi už tě rozpovídáme."
,,To pochybuju, " procedila jsem skrz zaťaté zuby.
,,Jak myslíš," ušklíbl se a přivolal stráže.
Vedli mě dlouhou chodbou plnou železných dveří, a pak jedny úplně na konci otevřeli, sundali mi pouta a surově mě vhodili do mé cely. Dopadla jsem koleny na tvrdou podlahu a sykla bolestí. Černé silonky jsem měla roztržené a kolena sedřená do krve.
V mé cele nebyla žádná postel ani židle, a tak jsem se doplazila k nejbližší zdi a opřela se o ni. Nohy jsem natáhla před sebe a zhluboka se nadechla. Po tváři mi stekla jedna jediná slza.

Bylo mi jasné, že jim nesmím nic říct. Snažili se přeze mě dostat k Buckymu a to jsem nemohla dopustit. Měla jsem v plánu ho ochránit, i kdyby mě to stálo můj vlastní život. James si zasloužil konečně klid, který neměl posledních 70 let. Už se nestane loutkou Hydry.
Určitě mě hledají, ale nenajdou. Bude to tak nejlepší, protože přesně o to Hydře jde. A to nedopustím.

Seděla jsem na podlaze neznámo dlouho, ale asi jsem usnula. Probudilo mě zacloumání s mými rameny, a pak mě někdo hrubě postavil a spoutal mi ruce za zády. Vedl mě opět tou stejnou chodbou a posadil mě do místnosti, která vypadala úplně stejně jako ta, v níž se mě pokoušeli vyslechnout.
Po chvíli se otevřely dveře a stál v nich ten muž, co mi neustále říká Liebling. V ruce držel otevřený notebook.
,,Tak co, Avengers, chcete vidět slečnu Davisovou? " ušklíbnul se a otočil notebook ke mně. Na obrazovce jsem viděla vmáčknuté úplně všechny.
,,Proboha Amy! Jsi v pořádku?" vyhrknul ihned Tony.
,,V rámci možností, " pokusila jsem se o úsměv.
,,Ty borůvky Ti doopravdy odpouštím," zaúpěl Stark a tentokrát mě upřímně rozesmál.
,,Jako bys mi to někdy doopravdy vyčítal," podotkla jsem.
,,Neprovádí na tobě pokusy? "řekl Bucky zlomeně.
,,Ne, " zakroutila jsem hlavou.
,,To by asi stačilo, " podotknul muž a otočil notebook opět k sobě. ,,Pokud chcete Davisovou zpět, tak mi vydáte Jamese Barnese. "
,,Müllere, to přece nemyslíte-" vyhrknul Steve, ale Bucky ho přerušil.
,,Kdy a kde? "
Útroby se mi stáhly strachy.
,,Ať Tě ani nenapadne se jim vydat, abys mě zachránil!" vykřikla jsem. ,,Nechci, abys to udělal! "
Müller kývnul ke dveřím a voják, který mě přivedl, mě zase odvedl zpět.