Psychology

8.Kapitola

Stáli jsme na Brooklynském mostě a koukali na západ slunce. Stáli jsme v tichosti, ponořeni ve svých myšlenkách nevnímali okolí.
,,Víš, že jsi nádherná? " řekl najednou Bucky a já se k němu otočila. Koukal na mě. Stáli jsme nebezpečně blízko.
Zvedl ruku a dal mi neposedný pramínek vlasů za ucho. Jeho dlaň zůstala na mé tváři a já se do ní opřela.
Pohlédl na mé rty a já zase na ty jeho. Začal se pomalu přibližovat a já zavřela oči, když se naše rty spojily v jemném polibku. Jakmile viděl, že neprotestuji, kovovou rukou mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Já mu rukou zajela do vlasů a ponořila se do našeho polibku.
A pak, jakoby se rozsvítila žárovka, jsem si uvědomila, co děláme a odtáhla se. Zmateně se na mě podíval a povytáhl obočí.
,,Promiň, tohle... Tohle bychom neměli. Úplně to zničí vztah lékař, pacient. A-" zatřepala jsem hlavou.
,,Chápu, nebudeme se k tomu vracet," otočil se zpět k západu slunce a já tak neměla možnost mu vidět do tváře. Bylo mi jasné, že je zklamaný a já všechno pokazila. Také jsem se otočila ke slunci, ale vůbec jsem jej nesledovala. Po tváři mi stekla slza, které jsem nedokázala zabránit. Rychle jsem ji setřela, aby si toho nevšiml, ale bylo mi jasné, že mu to došlo.
,,Asi bychom měli jít, "povzdechl si a mé srdce puklo na milion kousků.

Pomalu jsme šli k Avengers Toweru a bylo mezi námi trapné a napjaté ticho.
Bylo mi do breku. Vadilo mi, co jsem udělala, že jsem couvla a zničila to cenné pouto, co mezi námi vznikalo. Překáželo nám mé povolání. Byl by to skandál. Psycholožka se zamilovala do svého pacienta. To je přeci absurdní. A nebo ne? Je to možné? Láska si nevybírá. Je to vůbec láska? Co když to, co cítím, ne jen lítost? Platonická láska? Ne. Náš vztah by určitě neměl smysl. Udělala jsem dobře.
Bucky najednou prudce zastavil a vytrhnul mě z mých myšlenek. Byli jsme ještě poměrně daleko od Stark Tower, kousek od Queensu.
,,Co se-"
,,PŠŠ!" nenechal mě dokončit otázku. Dostala jsem strach. Srdce mi bušilo a dlaně se mi začaly třást.
Za zvuku výstřelu mi ztuhla krev v žilách a vykřikla jsem, protože mě Bucky strhnul k zemi a kryl mě vlastním tělem. Střelba ustala a Bucky využil chvilky a zatáhnul mě za popelnice.
,,Zůstaň tady! " přikázal mi, ale já ho zastavila.
,,Buď opatrný."
Věnoval mi neurčitý pohled a pak už se rozběhl za útočníky.
Seděla jsem za popelnicemi a neopovažovala se tam podívat. Měla jsem o Buckyho neskutečný strach.
,,A heleme se, kdopak to tady je, " uslyšela jsem za svými zády mužský hlas se silným německým přízvukem a rychle vyskočila na nohy a otočila se. Stál tam muž v černé vojenské uniformě se stříbrným odznakem Hydry. V ruce držel malou zbraň.
,,Pověs mi sfé jméno, liebling," nebezpečně se ke mně přiblížil. Využila jsem chvíle jeho nepozornosti a kopla ho do rozkroku. Zašklebil se bolestí, chytil mě za zápěstí a odhodil mě na stranu. Zády jsem narazila do stěny a svezla se k zemi. Navíc jsem špatně došlápla a v kotníku mi křuplo. Vykřikla jsem bolestí.
,,Tak co, liebling, už jsi se umoudřila?" tyčil se nade mnou.
,,Zapomeň," prskla jsem. Netušila jsem, kde se v mně ta odvaha vzala. Každopádně jsem si od něj vysloužila velmi tvrdý políček.
,,Bude tě škoda, liebling. Auf wiedersehen, " nabil zbraň a já zavřela oči. Byla jsem připravená na smrt.
,,Hej! "ozvalo se místo výstřelu, ,,dovoluj si na někoho podobně silného."
Oči jsem nechala zavřené a jen poslouchala podivný svist a rány a neopovažovala se podívat, co se děje.
,,Jsi v pohodě? "přistál někdo vedle mě. Otevřela jsem oči a hned je zase zavřela a ruce před sebe dala v obranném gestu. Šíleně jsem se lekla. Byl přede mnou kluk v červeném obleku a masce. Na hrudi měl pavouka.
,,Hej, hej, v klidu, já ti neublížím."
Opatrně jsem otevřela oči a vydechla dlouho zadržovaný kyslík.
,,Dobrý, budu v pořádku," pokusila jsem se o úsměv. Dotknul se mé tváře.
,,Bude z toho pěkná modřina, " konstatoval.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se.
,,Já jsem Spiderman, a ty? "
,,Amy Davisová. "