Celý den usměvavá, šťastná a bezstarostná dívka jménem Emily.
Ne, to já fakt nejsem..myslím si, že jsem naprostý opak. Dobře. Začneme od začátku. Jmenuji se Emily, je mi 17 let a o prázdninách půjdu do druháku. Vlastně žiji spíše normální a obyčejný život, až na pár výjimek. Už poslední rok jsem každým dnem čím dál více smutnější, nejraději bych s nikým nemluvila a už vůbec se nesnažila být alespoň na chvíli šťastná. Ah. Ani si nepamatuji, kdy jsem byla upřímně šťastná. Dalo by se říct, že tenhle rok je pro mě ten nejhorší. I když bych měla být ráda za to, že je tu se mnou i přes to všechno má nejlepší kamarádka Suzie. Nebudu tu psát něco ve smyslu, jak jsem za ni moc ráda a jak bych za ni položila život, protože slova nevyjádří opravdové skutky, které by ji to dokázaly. Ale jsem za ni moc ráda, protože málo kdo při mně stojí v těchto mích těžkých chvílích. Známe se už od základky a obě jsme rády, že nám to přátelství vydrželo do teď, i když jsme šly každá svou cestou. Určitě vás zajímá i má rodina..upřímně?. Jsem za ně nesmírně ráda, protože neznám nikoho, kdo by mi pomáhal tak moc jako mí rodiče. Vždycky tu pro mě byli..i v tu dobu, kdy jsem nikoho nechtěla vidět. A hlavně mě chápou.
A ano, jsem jedináček. Někdy mě to mrzelo a hlavně mně chyběl ten sourozenec, kterému bych se vším pomáhala, milovala ho a strávila s ním snad každičkou chvíli. Ale říkám si, že toho ,,sourozence" mi nahrazuje Suzie.
Tímhle bych nejspíš ukončila mou první kapitolu mého života.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
