Celou cestu domů jsme si povídali o všem možném. Také mi pověděl něco o sobě a já jemu též. Mimo to se mě zeptal i na otázky, které bych tak trochu ani nečekala. V autobusu se mě z ničeho nic zeptal jestli mám už nějakého přítele. ,,Co prosím, sakra?!". Můj kluk snů se mě zeptal jestli mám přítele?. Byla jsem z toho totálně mimo. Co se to sakra stalo. Můj první den školy s tolika ,,překvapeními"?. Samozřejmě, že jsem mu odpověděla, že žádného nemám. Divil se. Já tomu všemu také. Zbývalo už pár minutek do konce cesty a on se mě zeptal na mé telefonní číslo. Dala jsem mu ho na poslední chvíli, jelikož na konečné zastávce stál Thomas a já musela jít za ním. Oba jsme vystoupili z autobusu a nezbývalo nic jiného než se rozloučit. Chtěl mě obejmout, ale já pitomá uhnula, protože jsem nechtěla aby to vypadalo před Thomasem tak, jak to vypadalo. Nakonec jsme se oba na sebe usmáli a rozloučili se pozdravem. Thomas se na mě díval tak divným pohledem. Rozzuřeným a smutným zároveň?. Něco mezi tím. ,,Co se děje?", zeptala jsem se. ,,Od kdy se s ním tak bavíš?", řekl žárlivým hlasem. ,,No nějak jsme se seznámili po obědě..proč se ptáš?". ,,Hmm, jen tak..", řekl se skloněnou hlavou. Nepoznávala jsem ho. Že by žárlil?. Nevěděla jsem, co mu na to všechno odpovědět. Nechtěla jsem mu hlavně říkat, že se mu líbím a on mně též. Myslím si, že by mu to zlomilo srdce a já sama vím, jaké to je. A nedovolila bych aby zažil něco podobného. Nakonec jsme se celou cestou domů bavili o úplně něčem jiném. Díky bohu. A aby nebyl na mě nějakým způsobem naštvaný, nabídla jsem mu, že by dnes u mě mohl přespat. Souhlasil. A jestli se ptáte jestli je tak trochu ,,normální" přespávat u kamarádky tak ano. Alespoň pro nás. Už nějakou dobu takhle přespáváme u sebe, vždycky to byla a je zábava. Když už naše kroky mířily domů, objali jsme se a rozloučili. Hned, co jsem vešla domů a zavřela za sebou dveře, rodiče se mě už ptali, jak jsem se měla. Odpověděla jsem, že skvěle. Oba byli rádi a ptali se mě na různé otázky týkající se školy. Vždyť to znáte. Po tom, co se mě už přestali ptát na všechno možné, šla jsem po schodech rovnou do mého pokoje, kde jsem chtěla jako prvně napsat Suzie. Odemkla jsem si mobil a první, co vidím je zpráva od Dylana. ,,Ahoj Emily, jen jsem ti chtěl říct, že jsem si to povídání o čemkoliv s tebou moc užil a doufám, že to nebylo naposled, co jsme si takto popovídali.". Ah. Po přečtení této zprávy jsem naprosto zčervenala. Bylo to od něho tak milé. A já si připadala tak šťastná. Jakoby by to všechno byla jeho zásluha. Něco jako můj důvod být opravdově šťastná. Když jsem měla konečně zase chvíli, napsala jsem té Suzie. Popsala jsem jí celý můj první školní den. Jak jsem ho poprvé zahlédla a hned se do něj zamilovala. A pak to nejdůležitější. Jak mi řekl, že se mu též líbím. A to, jak se mi nepopsatelnou rychlostí rozbuší srdce vždycky, když ho vidím. Strašně mě zajímala její odpověď na to všechno.
Už se blížil večer a měl přijít ke mně Thomas. Všechno bylo připravené. Jeho postel, naše oblíbené jídlo a seriály. Ah, jak moc to milujeme. Ale jediné, co mě zajímalo bylo to, kdy mi konečně odepíše Suzie a hlavně jsem nedokázala ani vteřinu nepomyslet na Dylana. Na ten jeho upřímný pohled a ty jeho nádherné oči do kterých by se zamilovala snad každá dívka. A pocit toho, že by patřil mně je nepopsatelný. Jsem bláznivě a šťastně zamilovaná.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
