Můj poslední rok. Od minulého roku se cítím tak špatně. Opravdu špatně. Připadám si, jako by mi už nebylo pomoci. Každý den jsem smutná a tak bezmocná. Nedokážu se z ničeho radovat. Mám pocit, že bych raději neměla ani existovat, že jsem k ničemu a tak nepotřebná. O svých pocitech neříkám nikomu, ani Suzie. Možná dělám špatně, že to nikomu neříkám, ale nejspíš bych to ani nedokázala. A hlavně nechci, aby se kvůli mně někdo trápil. To by mi bylo ještě hůř. Také v sobě skrývám negativní myšlenky, které mě vedou na dno, na absolutní dno. Myšlenky, které mám v sobě bych nepřála ani tomu největšímu nepřáteli, kterého mám. Je to tak odporný pocit, to vám řeknu. Připadám si, jakoby mě ty myšlenky snad ovládaly. Mám chuť říct ,,STOP" a začít žít zase ten šťastný a bezstarostný život jako dříve. Ale já to nedokážu. Mé pocity a myšlenky to nedokážou. Má hlava to nedokáže. Tímto způsobem to mám každý den. Před kamarády a rodiči se snažím být úplně v pohodě, jakoby mi nic nebylo. Opravdu tomu věří, protože pod tím úsměvem skrývám hodně bolesti. Nerada se o tom někomu svěřuji, protože se bojím toho, že by mě měl akorát tak za blázna. Ale nějak přežívám. Měla bych být alespoň k tomu všemu být ráda, že jsem fyzicky zdravá, mám skvělou rodinu a hlavně přátelé. To mi k životu stačí. Při těchto ,,chvílích" nejraději jdu na nějaké krásné místo, kde to všechno ze sebe tak ,,vypustím", alespoň na tu chvíli. Nejradši to mám při západu slunce nebo při pozorování hvězd a měsíce. I v těchto maličkostech můžeme najít absolutní nádheru, která nám připadá, jako bychom s ní byli spojeni. Tenhle rok ještě bude ještě složitý.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
