bride's squad // vrana

13

"Co vy dva tady?" slyšela jsem vedle hlasy, tak jsem se od něj odtáhla.

"Že on má talent vždycky všechno pěkný překazit," zamumlal Kuba.

"Ještě máme půl hodiny," řekla Hanka.

"Jo, my víme," odpověděla jsem.

"No nic, asi vás tu radši necháme," usmála se Zuzka, která Andrého objímala kolem pasu.

"Mějte se," řekl André a šlapali pryč.

"No, abych ještě nebyl strejda," zamumlal po chvilce Kuba.

"Neboj, mají tam dozor," odpověděla jsem.

"Takže teda na nás?" zeptal se se skleničkou v ruce.

"Jo, na nás," usmála jsem se a tentokrát vzdálenost mezi námi zmizela hrozně rychle.

"Tak jo," špitl s úsměvem.

"Co budeme dělat potom?" zeptala jsem se.

"Dáme si pořádnou večeři," odpověděl.

"To jako vážně?" řekla jsem.

"S Andrém jsme udělali rezervaci v jednom podniku, takže jo," usmál se.

"To jste neměli," začala jsem.

"Ale jo," začal, "hele, mám otázku," řekl po chvilce.

"No?" čekala jsem co z něj vypadne.

"Prej je André pozvanej na svatbu," začal.

"To já nevím, asi jo," řekla jsem.

"To je rychlost," pousmál se.

"Hanka mi říkala, ať si vezmu nějaký doprovod, když tam budou mít všechny kamarádky nějaký kluky, jenže víšco, já mám tolik nápadníků, že nevím, kterého dřív," naznala jsem.

"Tak to teda úplně chápu, být tebou, taky bych měl velký dilema," řekl s ironií v hlase.

"No, žejo," pousmála jsem se.

"Myslím, že vím, jak ti pomoct s rozhodováním," špitl a znovu mě políbil.

"No, nevím, jestli si to spíš ještě víc nezamotal," řekla jsem.

"To bych si nedovolil," usmál se.

"Proč to vůbec děláš?" zeptala jsem se a opřela jsem se o jeho rameno.

"Třeba proto, že tě mám rád a kdybych to udělal včera, tak bys mi nevěřila," odpověděl.

"Vždyť stejně za chvíli letíš zpátky do Washingtonu," začala jsem.

"Hele, nečekal jsem dva roky jen tak," řekl.

"Ale,"

"Žádný ale, Domi, neřešme co bude, soustřeďme se na to, co je tady a teď," usmál se.

"Máš pravdu," odpověděla jsem.

"No, konec soukromí, jedeme za nimi," zavelel Kuba a začal šlapat směrem k půjčovně.

"Ještě máme patnáct minut," namítla jsem.

"A co s tím uděláme?" zeptal se.

"Začínám zjišťovat, že i když seš slavnej hokejista, tak o tobě vůbec nic nevím," odpověděla jsem.

"Tak povídej, co by jsi chtěla vědět," usmál se.

"Třeba co říkala ségra na tu obrovskou kytici, co jsi ji kupoval," začala jsem.

"Měla radost, víš, slavila narozeniny, jsme spolu o deset let a moc se nevídáme, ale vždycky budu její malej brácha," odpověděl.

"A víc sourozenců nemáš?" zeptala jsem se.

"Nene, jen ségru, a ta má devítiletýho kluka, takže když mám chvilku a jsem u nich, tak hrajem hry, je to fajn," usmál se.

"Taky mám malýho bráchu, o deset let," zamumlala jsem.

"Co máme ještě společného?" zasmál se.

"Že je moc nevídáme, i když Praha a Brno jsou pořád blíž, než Praha a Washington," pousmála jsem se.

"Á, takže jsi Moravačka," odpověděl.

"Jojo, už to tak bude," řekla jsem.

"Od kdy bydlíš v Praze?" zeptal se.

"V červnu to už byly dva roky, od doby, co jsem se přistěhovala," naznala jsem.

"Takže po mistrovství na Slovensku, jo?" pousmál se.

"Jo, no, chtěla jsem začít někde od začátku," řekla jsem.

"Počkej, jak od začátku?" zakroutil hlavou.

"Chtěla jsem být daleko od všech lidí, kteří mě poslední roky sráželi dolů a měla jsem vždycky jeden sen, kterej jsem si myslela, že si splním," naznala jsem.

"A ještě jsi si ho nesplnila?" zeptal se.

"Ještě ne, ale pořád na něm pracuju," odpověděla jsem.

"A prozradíš mi ten sen?" pousmál se.