o pár dní později...
"Domi?" zamulal Kuba, když jsme byli po snídani vyvalení u mě na terase.
Měla jsem ještě pár chvilek, než mi začne ranní v práci.
"Copak?" zeptala jsem se.
"Zajdeš si se mnou večer na večeři? A na rande? Opravdický? Bez Andrého a Zuzky, jen my dva," pošeptal.
"Hele, nevím, jestli náhodou už nějaý plány nemám," odpověděla jsem a otevřela jsem si kalendář v telefonu.
"Chci s tebou strávit nějaký pěkný chvilky, než odjedem na svatbu," řekl.
"No, myslím, že tam volno mám, ale po práci jdu ještě na nehty, ať vypadám na svatbě jako čkověk," pousmála jsem se.
"Ale notak, vždyť vypadáš úplně normálně," zamumlal a objal mě kolem ramen.
"No, dík teda za lichotku," odpověděla jsem.
"Není zač, já rád," pošeptal a políbil mě do vlasů.
"Kubo?" zamumlala jsem po chvilce ticha.
"Ano?" pousmál se.
"Jak to bude potom?" zeptala jsem se.
"Kdy potom?" nechápal.
"Teda, pokud to se mnou vydržíš do konce léta, co bude potom?" pošeptala jsem.
"Upřímně? Netuším, vůbec," odpověděl.
"Díky, alespoň za tu upřímnost," řekl.
"Kdybych chtěl, aby jsi letěla se mnou do Washingtonu, letěla bys? A kdyby ne?" měl mnoho otázek.
"S tebou bych letěla kamkoliv, klidně až na konec světa," pošeptala jsem a objala jsem ho.
"Dobře, tak jo," usmál se.
"Co ten šibalskej úsměv?" zamumlala jsem.
"Nic, vůbec nic," odpověděl.
"Fajn," pokrčila jsem rameny a šla jsem do předsíně si vzít boty.
"Pak zabouchnu jo?" zeptal se.
"Jojo, vždyť máš klíče, tak se měj," špitla jsem a na rozloučenou jsem ho políbila na tvář.
"Večer se uvidíme," usmál se.
"Budu se těšit," řekla jsem a zmizela jsem ven.
Cestou do práce jsem potkala Zuzku a Andrého.
"Uděláš nám kafčo, Domi?" usmíval se André.
"Určitě, pojďte," odpověděla jsem a společně jsme šli ke kavárně.
Vzala jsem od nich objednávku a šla jsem jim připravit ledové kávy a dortíky.
"Utekla ti?" zeptala jsem se.
"Jo, já, stejně s tebou potřebuju mluvit," odpověděl.
"Myslíš, že bys mi mohla na večer půjčit klíčky od bytu? Chtěl bych pro Zuzku udělat překvapení a no, u Kuby by ji to tolik nepřekvapilo," pousmál se.
"Tak jo, hele, řekni Kubovi, má je u sebe," řekla jsem a šla jsem pomalu zpět za bar, protože Zuzka už přicházela.
"Díky moc, Domi," naznal s úsměvem.
"Kdyby jste chtěli ještě něco, jen houkněte," zamumlala jsem a upila si ze svého pití.
"Celá záříš, Domčo," zasmál se Martin.
"Jo, já vím," odpověděla jsem.
"Copak? Jdeš na nějaký rande nebo co?" zeptal se.
"Hej, trefil ses," usmála jsem se.
"Faakt? A kdo je ten šťastnej? Když mě jsi odmítla?" vyzvídal.
"To není podstatný," řekla jsem.
"Ale je, chci vědět, kdo je pan dokonalý, když já dostal košem," odpověděl.
"Vrána," zamumlala jsem.
"Dobrý vtip, a teď vážně," pousmál se.
"Nech to být, Marťas," zakroutila jsem hlavou a věnovala se práci.
ČTEŠ
bride's squad // vrana
Fanfiction"Už bych rád věděl, jak se jmenuješ," odpověděl. "Myslím si, že to není důležitý," začala jsem. "Já jen, že jsi mi hrozně povědomá," řekl. "To nevím odkud," pokrčila jsem rameny.
