Za Draca Malfoye [Dramione FF]

I.

Byl listopad. Všichni už se těšili na Vánoce a já nemohla být pozadu. Vždyť Vánoce jsou skvělý svátky. Přemluvili jsme Hermionu, aby tady na Vánoce zůstala. Potom já, Blaise, Pansy a Draco. Ano, odhadli jste správně. Chceme, aby udělali první krok. Aby zase našly k sobě ty city. Napadlo nás, že bychom je mohli opít a pak bychom je zavřeli do ložnice. Aby tam strávili zbytek večera a noc jenom spolu. Fajn, teď už jenom, aby se to povedlo podle našich představ.

•••
Pohled Draca
Budou Vánoce. Blaise, Pansy a moje sestřenka Rose vymysleli nějaký hrozný překvápko. Nesnáším překvapení. Zrovna sedím u stolu, před sebou mám večeři a pozoruji Hermionu. Je ke mě čelem. Zase si zapomněla sednout na opačnou lavici. Je to jedině dobře. Vedle mě sedí Astorie a Rose. Je roztomilá, jak se snaží mě a Hermionu dát dohromady.

Flashback

Rose psala domácí úkol, se kterým jí pomáhala Hermiona. Já jsem seděl vedle ní a občas něco dodal k tomu, co Hermiona Rose vysvětlovala. Najednou se Rose zastavila v pohybu a podívala se nejdřív na Hermionu a pak na mě. „Proč spolu nechodíte? Docela byste se k sobě hodili. Vzájemně se doplňovali,“ řekla a zase sklopila zrak k pergamenu a začala opisovat krátkou větu z učebnice. Hermiona se na mě tázavě podívala a já jen pokrčila rameny. Pak se pousmála a chytla mě za ruku. Vůbec jsem nechápal její chování, ale propletl jsem si s ní prsty a její ruku společně se svou položil na stůl. Rose se koutkem oka pousmála a já též.

End of Flashback

Draco se zamračil za touto vzpomínkou. Bylo mu z ní smutno. Byl to ten den, kdy spolu s Hermionou začali chodit. Kdyby tak vrátil čas zpátky a udělal to jinak než dřív. Omluvil se, vysvětlil to a vynadat ji. Té, se kterou chodil jenom kvůli rodičům. Ale teď musím myslet na něco jiného. 25. listopadu má Rose narozeniny. Bude ji 13. A já nevím, co jí mám dát. Ještě že se jde zítra do Prasinek. Rose zavedu do nějakého obchodu se sladkostmi a já se podívám po nějakém tom dárku. Rovnou můžu nakoupit i dárky na Vánoce.

•••
Pohled Rose
Za týden mám narozky. Strašně se těším. Od mámy vždycky dostanu nějakéj skvělej předmět, kterej nevím k čemu je. Draco mi ho vždycky sebere a tvrdí, že mi ho potom vrátí. To už je takhle od mých šesti. Dřív mi mamka dávala dort. Teď už ne.

„Draco? Co dostanu k narozeninám?“ zeptala jsem se a on se na mě nechápavě podíval. „To je ale překvapení,“ řekl a obmotal svoji ruku kolem mého pasu. Astorie ho zatahala za rukáv, aby na sebe upozornila, ale Draco si ji vůbec nevšímal. Když však přiložila své rty na jeho krk, trhl sebou a postavil se. „Co to děláš, Astorie?“ zeptal se snad opovržlivě a já nenápadně mrkla na Blaise. Pochopil a nasadil vážnou tvář, která mu však nevydržela dlouho, že se začal smát. Já to taky nevydržela, a za chvíli jsem se nesmála jen já s Blaisem, ale celý Zmijozelský stůl. Nikdo nevěděl, čemu se vlastně smějou, ale každýmu to bylo jedno. „TO BY STAČILO, NE?“ zařval Draco a smích najednou utichl rychleji než začal. Draco se podíval na Astorii a milé se usmál.

„Co si o sobě vůbec myslíš? Že budu s tebou chodit jen na přání našich rodičů? Omyl! Nic s tebou nechci mít. Už mi nelez na oči. Nikdy tě už nechci vidět. NIKDY!“ křikl na ní. Potom rázným krokem opustil Velkou síň. Astorie se za ním nechápavě dívala. Vůbec nechápala, co se teď stalo. Poplácala jsem jí po zádech. „To víš, Asto. To se stává. Kluka si musíš hlídat. I když, u něj to vlastně chápu. Když miluješ někoho jinýho, tak se nedá holt nic dělat. Jdu za ním,“ řekla jsem a vyběhla jsem z Velké síně.

Pohled Blaise
„On miluje někoho jiného?“ zeptala se Astorie a já se na ní podíval, jako na blázna. „Vždyť ti to říkáme od té doby, co jste spolu začali ’chodit‘,“ řekl jsem a ve vzduchu jsem na slovo chodit naznačil uvozovky. Astorie se na nás nechápavě zírala a pak začala fňukat, až se rozbrečela úplně. „Kd-kdo j-je t-t-to?“ zeptala se mezi vzlyky. Vyměnil jsem si s Pansy významný pohled a potom jsme se oba podívali k Nebelvírskému stolu, kde seděla ona Nebelvírka. „Je to-“

„Je to Susan. Susan Bonesová,“ přerušila mě Pansy a já se na ni díval jako na blázna...