Za Draca Malfoye [Dramione FF]

X.

Pohled Hermiony
Tři měsíce utekly jako voda a já teď právě ležím na lůžku v nemocnici Svatého Munga a v náručí držím Scorpiuse a Lacertu. Nakonec to byli kluk a holka. Nevím jak se to stalo. Draco by měl každou chvíli přijít. Neví, že máme kluka a holku. Chtěla jsem mu to říct sama, a tak jsem lékouzelníkům vysvětlila, že nechci, aby to někomu říkali. Nevadilo jim to.

Pohled Draca
Štvalo mě, že mi nikdo nechce nic říct. Věděl jsem, že je to Hermionina práce. Hledal jsem ji, všech jsem se ptal, ale nikdo nevěděl. A to mě fakt hrozně znepokojovalo. Běžel jsem dost rychle, takže jsem si nevšiml, když přede mnou někdo jde. Byla to nějaká sestřička, nebo co. „Dávejte pozor na cestu, někoho zraníte, nebo taky sebe,“ řekla mi přísně, i když ji to moc nešlo. Přesto jsem ale zůstal slušný a nedělal jsem si z ní srandu. „Promiňte, nevíte, kde tady leží Hermiona Grangerová? Je to moje snoubenka, už by měla být po porodu. Já jsem si odskočil na toaletu, ale potom jsem se trochu ztratil,“ řekl jsem ji vymyšlenou lež. Nepoznala to. Jak bych mohl asi Hermionu opustit? To lékouzelníci mi řekli, že už je po porodu, ale že si ji mám najít. Divnej přístup.

„Dobře. Půjdete touhle chodbou rovně, a potom doleva, doleva, doprava a rovně na konec chodby. Tam by se měla nacházet. Nashle,“ řekla a dál se už nestarala. Pokrčil jsem rameny a vydal se na cestu.

Za sklem jsem ji uviděl. Ležela tam a v náručí ji spinkaly dvě děti. Usmál jsem se a zaklepal. Hermiona upřela pohled na mě a usmála se taky. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a vydal se k ní a dětem. Sedl jsem si k ní na židli a políbil ji. „Tak už mě nenapínej a řekni mi, co máme za děti?“ Nemohl jsem už vydržet to věčné zdržování.  Hermiona se potichu zasmála a dala mi jedno dítě do náruče. Opatrně jsem si ho převzal a jemně ho hladil po hlavičce. Nebo ji.

„Teď držíš Scorpiuse,“ usmála se na mě tím nejkrásnějším úsměvem a já v duchu zajásal. Měl jsem syna! „A to druhé?“ zeptal jsem se nadšeně. „Lacerta.“ I dceru? Jak je to možné? Vždyť.....byla přece malá pravděpodobnost, že se změní pohlaví jen jednoho dítěte... „Jak to, že máme kluka a holku? Byla to dost malá pravděpodobnost, že se nám takhle děti narodí,“ nechápavě jsem se na ni zadíval. Pokrčila rameny a dál chovala naši dceru Lacertu. Já se věnoval Scorpiusovi. Byl nádherný. Roztomilí obličej, byl tak maličký. Ty ručičky a ty prstíčky. Byly tak maličké. Zamiloval jsem se do něj. Požádal jsem Hermionu, jestli bych si na chvíli nemohl vzít Lacertu. Souhlasila, tak jsem ji předal Scorpiuse.

Byla taky tak nádherná. Měli jsme krásné děti. To mi připomíná, že bych měl dát vědět matce a kamarádům, aby se sem stavili. Domluvil jsem to s Hermionou i s nimi a za chvíli už klepali na dveře všichni, co jsem sem 'pozval'. Byl to Blaise, Pansy, Rose, matka, rodiče Hermiony, Harry, Ronald, Ginny, a shodou náhod i Belatrix. Začal jsem se o Hermionu a děti bát. Přistoupila ke mě a zašeptala mi, abych to slyšel jen já: „Tvoje děti možná přežijí, ale Grangerová ne...“ Nasucho jsem polkl. Věděl jsem, že to myslí vážně. A bál jsem se. Opravdu jsem se bál. Přešel jsem k Hermioně a políbil ji. Vzal si od ní Scorpiuse a šel zase za Belatrix.

„Kdyby ti někdo takhle sebral malou Rose, zuřila by jsi? Byla by jsi smutná? Naštvaná? Byla by jsi schopna položit za Rose, za takhle malou Rose život? Dokázala by jsi to?“ zeptal jsem se jí s kamennou maskou. Její tvář byla najednou jemnější a starostlivější, což jsem nechápal. Od kdy zná Belatrix tyhle pocity? „Ano. Svěřila bych jí svůj život. Draco, promiň. Promiň, já...takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Promiň,“ řekla mi a pevně mě objala. Jen taktak jsem uchránil Scorpiuse před úrazem. Nikdy jsem neviděl Belatrix takovou. Co se jí stalo? „Můžu si ho pochovat?“ zeptala se opatrně, protože věděla, že ji nebudu moc věřit. Neochotně jsem ji Scorpiuse vložil do náruče a pozorně je pozoroval.

Myslím, že Belatrix byla opravdu skvělou matkou. Chovala ho tak opatrně, jako by byl z porcelánu. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že mě Belatrix konečně pochopila.