Za Draca Malfoye [Dramione FF]

VII.

Pohled Hermiony
Dnes je konec školního roku. Konečně. Potom 3 měsíce a budu mít děti. S Dracem jsme teď hodně opatrní, aby se nám něco nestalo. Hodně se ale bojím cesty vlakem. Nikdy to nebylo obzvlášť příjemné. Ale taky se těším za rodiči (fakt mě nebaví ten fakt, že Hermiona vymazala svým rodičům paměť. Promiňte). Ale taky se docela bojím Narcissy. Nevím, jak na ni mám reagovat. Jak se k ní chovat. Jak jí oslovovat. Přemýšlím o kravinách, já vím, ale přesto se trochu bojím blízké budoucnosti.

Právě jsem vešla za doprovodu svého partnera do Velké síně, mířící ke Zmijozelskému stolu. Rozhodla jsem se, že chci sedět poslední den u stolu Zmijozelských, aby se Draco, proti své vůli, nestal Nebelvírem. (Mimochodem, Ginny mi říkala, že chce s Harrym dnes zkusit početí, aby naše děti byly ve stejném ročníku)

Do Velké síně hrdě vstoupila profesorka McGonagallová a říkala nám takový ty věci, jako že se s námi loučí, že doufá, že nás ještě někdy uvidí a takové věci. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, nebo by mi to bylo nepříjemné. Ale nechtěla jsem se znovu rozbrečet, kdybych vám to tady vykládala.

Po rozloučení se všemi profesory, školníkem a Hagridem jsem si poprvé a naposledy pohladila paní Norrisovou a odešli jsme spolu s Dracem na nástupiště v Prasinkách. Jeli jsme tedy kočárem, ale pššššt....

Pohled Draca
Těšil jsem se až Hermionu představím matce. Ani nevím, jestli se Hermiona pochlubila svým rodičům, že je těhotná. Ale bojím se, že jim to neřekla.

Pomohl jsem Hermioně nastoupit a vybrat správné a pohodlné kupé. Konečně jsme našli jedno prázdné. Posadil jsem se a Hermiona si sedla vedle mě. Objal jsem ji kolem pasu a položil si hlavu na tu její. Hodně jsem se přemáhal, abych se ji zeptal. Hodně dlouho. Teď jsem se konečně odvážil. „Hermiono. Řekla jsi to svým rodičům? Že jsi těhotná?“ zeptal jsem se ji opatrně. Cítil jsem, že se napnula a znejistěla. Cítil jsem její rychle bušící srdce, až jsem se bál, že se ji něco stane. „Ne. Neřekla. Nevěděla jsem, jak na to budou reagovat. Vím, že teď to bude asi horší, než kdybych jim napsala, ale co. Budou se s tím muset smířit,“ řekla jen a víc se uvelebila na mé hrudi, což neměla dělat, protože jsem se chtěl zvednout. Tak jsem taky udělal. „Počkej chviličku tady, prosím. Do 15 vteřin jsem zpátky,“ jak jsem řekl tak udělal.

Když jsem vstoupil opět do kupé, Hermiona už netrpělivě čekala. Já jsem se usmál, zavřel za sebou dveře a zatáhl závěsy. Možná se trošku vyděsila, ale myslím, že ji tímto zlepším náladu. Stoupl jsem si čelem k ní a klekl si před ni.

Pohled Hermiony
Zakryla jsem si dlaněmi ústa. Draco měl v pravé ruce malou otevřenou krabičku a v ní byl krásný prstýnek. Usmál se. „Hermiono. Jsme už spolu docela dlouho. Čekáme spolu dvě děti a myslím, že je nejvyšší a správný čas se tě zeptat, Hermiono Jean Grangerová, uděláš mě tím nejšťastnějším člověkem na světě a staneš se mou manželkou?“ S odpovědí jsem neváhala. „Ano. Draco, ano. Chci se stát tvou ženou a společně vychovávat naše děti,“ řekla jsem a stoupla si. On mě napodobil, vzal mou ruku do svých dlaní a na prst mi nasadil prstýnek s malým modrým drahokamem. Potom vzal mou bradu do svých prstů a políbil mě. Takhle mě ještě nikdy nepolíbil. V tom polibku bylo všechno, co jsme spolu prožili i to, co nás čeká.

Odtáhl se ode mě a šel odhrnout závěsy. Potom se posadil vedle mě a opět mě objal kolem pasu. Pak jsme si ještě dlouho povídali.