IDENTITA NEZNÁMA

Slunce

Mlčky jsem si vzala tašku ze země, společně s ní i dokumenty od Mycrofta a šla jsem chodbičkou až nakonec. Otevřela jsem dveře napravo, ve kterých se nacházel menší pokoj pro hosty. Vešla jsem dovnitř a zavřela jsem za sebou dveře. Tašku jsem si hodila vedle postele, dokumenty přišly na psací stůl v rohu místnosti. Otevřela jsem si okno, aby do pokoje mohl proudit čerstvý vzduch a posadila jsem se ke stolu. Před sebou jsem měla spoustu papírů od Mycrofta. Dokázala jsem si domyslet, co v nich bylo. Že by všechny moje minulé a snad i budoucí identity? Sama jsem si na některé své minulé už ani nedokázala vzpomenout. Tuhle změnu jsem dělala už celých sedm let, od svých patnácti. Ale budoucí? Sherleen už měla být poslední...

Pamatovala jsem si ten den jako by to bylo včera. Byl to den mých patnáctých narozenin. Dostala jsem k narozeninám pas. Pamatuji si, že jsem byla naprosto nadšená. Nikdy jsme nikam necestovali, ale rodiče mi to pořád slibovali. Nadšení přetrvalo pouze dokud jsem pas neotevřela, abych se na něj podívala. Na fotografii jsem nebyla já. Byla tam dívka, podobná mé osobě, ale já jsem to nebyla. I všechny ostatní údaje byly změněné. Zmateně jsem se dívala z matky na otce a zase zpátky. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat.
,,Čeká nás nová budoucnost, zlato.'' Ta věta od mé matky mi zněla v hlavě do teď pokaždé, když jsem se s novou identitou dostala na nové místo. Byl to už takový zvyk. Když se něco stalo, když to vypadalo, že na nás přijdou, udělali jsme si nové pasy a odjeli jsme pryč. Už když mi bylo osmnáct jsem se oddělila od rodičů a praktikovala jsem všechny tyto změny sama. Jedna až dvě do roku byl klasický průměr. 
Nikdy mi vlastně nedošlo, proč jsme s rodiči museli toho dne změnit celý svůj život a odcestovat daleko do zahraničí. Nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Říkali mi tu klasickou větu, že mi to vysvětlí, až budu starší, abych to správně pochopila. Musela jsem se nad tou větou usmát, když jsem si na ní vzpomněla. Teď, když už jsem starší byla, jsem ani nevěděla, kde mí rodiče byli. Ani jak se jmenovali. Na chvíli mě napadlo, že bych odpovědi mohla najít v deskách před sebou. Natáhla jsem ruku, ale jen co jsem se desek dotkla, zachvátila mne jemná panika. Chtěla jsem to vůbec vědět? Nebylo by lepší zapomenout, všechno vysvětlit lidem kolem, aniž bych sama měla vysvětlení, zařídit si novou, poslední identitu a začít už opravdu naposledy znovu?  

Potřebovala jsem si to ještě promyslet. Nemohla jsem se rozhodnout jen tak, teď a tady. Odsunula jsem desky na okraj stolu a podepřela jsem si hlavu. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co bych měla dělat. Měla bych pořád hrát tu 'rebelku', za kterou jsem se považovala, když jsem přijela do Londýna? Nebo to mám být já? Měla bych se najít někde uvnitř sebe? Nebyla jsem si ničím jistá a tak jsem tam jen tak seděla a nechala jsem své myšlenky volně plynout. 

Po několika minutách plynutí myšlenek jsem se nakonec rozhodla. Vykašlu se na 'rebelku Sherleen'. Pokusím se najít toho člověka, kterého jsem v sobě před sedmi lety ztratila. Sundala jsem si podpatky, které mi v tuto chvíli připadaly naprosto přihlouplé. Za nimi letěly i upnuté šaty, které jsem měla na sobě. Stejně jsem se v nich necítila. Převlékla jsem se do pohodlných džínů, do kterých jsem si zakasala triko a obula jsem si tenisky. Bylo to to nejnormálnější oblečení, které jsem si s sebou zabalila. Vše ostatní bylo stylu podpatky a upnuté šaty. Když jsem si před několika měsíci v hlavě přehrávala svou novou identitu, chtěla jsem, aby se co nejvíce lišila od mých posledních dvou.

Tara Grayová, to bylo mé irské jméno. Líbilo se mi. Snažila jsem se být normální, irská holka, co chodila pomalu v teplácích a spacím triku. Pracovala jsem v kavárně specializované na klasickou, tradiční irskou kávu. Opravdu jsem to tam měla ráda. Ale asi po půl roce mého žití jako Tara, jsem začala být hodně podezřívavá. Přišlo mi, že do kavárny chodí podezřelí lidé. Po pravdě jsem se začala bát. Prostě jsem věděla, že mě někdo sledoval. Nejjednodušší tedy bylo si sehnat novou identitu a odjet pryč. 
Před Irskem jsem žila tři měsíce v Austrálii. Vydávala jsem se za osobu jménem Alinga Collardová. Díky svým znalostem o městě, ve kterém jsem žila, jsem celkem jednoduše našla práci v informačním centru. To bylo vlastně poprvé, co jsem si všimla něčeho podezřelého. Předtím jsem vždy v dané destinaci byla moc dlouhou dobu a začalo to být riskantní. Důležité bylo nezůstávat nikde déle než sedm měsíců. Jako bych slyšela svého otce, když mi tuto větu poprvé říkal. To bylo základní pravidlo, které jsme museli v rodině dodržovat. Ale v Austrálii to bylo jiné. Přišlo mi, že mě lidé kolem začali sledovat. Zmocnil se mě poprvé ten strach, stejný, jako se mě za několik měsíců znovu zmocnil v Irsku. 

Další část je na světě. Pokud se vám líbila, nezapomeňte pro ní zahlasovat a o svůj názor se se mnou můžete podělit v komentářích.  
Mějte se krásně!
PS - Alinga je pravé australské jméno, jeho význam je Slunce.