Mimo pravidla

Začátek

Kde bych začala svůj příběh? Je to těžká otázka, ale řekla bych, že lepší bude, až se to dozvíte sami.

Vystupuji z auta a rozhlédnu se kolem. Je to tady jiné, nové, něco mně neznámé. Vidím před sebou můj nový život, nový začátek a nevím, co ještě. Říct, že jsem nervózní? To je slabé slovo, doslova se mi tělo chvěje vzrušením a pohání mě směrem k mému novému domovu. Dívčí kolej. Vzala jsem si z kufru své věci, kterých však není mnoho, protože jak jsem řekla, chci nový začátek a konečně žít podle svého. Konečně jsem mohla dnes sundat ty okovy, do kterých mě uvěznili rodiče, a toho chci také využít. Vešla jsem vchodem do budovy a naskytl se mi pohled do prostorné haly. Čekala jsem, že to tady nebude vypadat špatně, ale musím říct, že jsem ohromena. Zem z mramoru, bílé stěny s obrazy. Tady mám vážně bydlet? Podívala jsem se ke dveřím po stranách. Na levé straně bylo velkým písmeno A, vedle něj pár metrů B. Na druhé straně písmeno C a nakonec D. Mé písmeno. Vydala jsem se tedy tím směrem a náhle jsem byla opět ohromena. Stěny byly do hněda a na zemi tmavě hnědá podlaha. Lišilo se to opravdu od vstupní haly, ale jak se říká, nikdy nedej na první dojem.

Procházela jsem kolem pokojů, kde byl buď hluk, nebo naprosté ticho. Nic mezitím. Hledala jsem číslo svého pokoje a mé vzrušení stále rostlo. D75,D76,D77... D85. Stála jsem před dveřmi mého pokoje a váhala, jestli je otevřít. Nakonec mě však zvědavost přemohla a já odemkla pokoj. Byly v něm dvě malé jednoduché postele z tmavého dřeva. Pokoj nebyl moc velký, ale pro dvě osoby až, až. Na pravé straně byl už pokoj obydlený. Na stěnách bylo několik plakátů skupin a zavěšené dokonce i tričko s podpisem zpěváka skupiny Green day. B.J.Amstrong. Jméno hlavního zpěváka. Možná se divíte, jak to, že ho znám, ale když je někdo fandou této hudby, doslechnete se o tom. Rodiče mi takovou hudbu zakazovali a nutili mě poslouchat klasiku. Jaké klišé...

Rozhlédla jsem se dále a všimla si fotky na komodě taktéž tmavého dřeva. Věci jsem si mezitím položila na svou postel vedle okna a vzala fotku do rukou. Byli na ní vyfoceni čtyři lidi. Dvě dívky a dva chlapci. Úplně nalevo byla vyšší dívka s kudrnatými černými vlasy. Hubená, v podle mě odvážném oblečení, ale s milým úsměvem. Vedle ní pohledný blonďatý kluk s piercingem v obočí. Také se usmíval a podle toho, jak byli na sebe natisknutí, spolu chodili. Vedle něj byla další dívka menšího vzrůstu. Měla čistě bílé vlasy a přes krk se jí táhlo tetování až k předloktí. Trochu neobvyklé na tak malou dívku. A nakonec vedle té dívky opět kluk. Byl o kousek vyšší než ten blonďák, ale ani v nejmenším tak sympatický od pohledu. Neusmíval se, měl neutrální výraz. Havraní vlasy mu padaly do tváře a byl v nich náznak bílého melíru. Jeho pleť byla sněhově bílá a dokonale kontrastovala s tetováním na pravé i levé ruce. Byl celý oblečený v černém a celkově působil jako nějaký démon. Zahleděla jsem se na jeho tvář a zdál se být velice pohledný. Plné růžové rty, výrazné rysy a lícní kosti a... Černé oči jako tma. Byly jako temnota, která se vás snaží vtáhnout k sobě. Přejel mi mráz po zádech a já vrátila fotku na své místo. ,,Ahoj" slyším za sebou a s leknutím se otočím. ,,Klid, nechci tě zabít" zasměje se a o kousek postoupí ke mně. ,,Ahoj" řeknu a mírně se usměju. Byla to ta dívka úplně na kraji. Přesně podle fotky měla dlouhé černé kudrnaté vlasy, modré oči a milý úsměv. Přesahovala mě asi o půl hlavy, ale nevadilo mi to. ,,Jsem Mandy, tvoje spolubydlící" natáhne ke mně ruku a já ji příjmu. ,,Bethany Cooperová" řeknu a ona mě najednou obejme. ,,Jsem ráda, že už tady nebudu sama. Přiznám se ti, bylo to tady jako na hřbitově." Uchechtne se a já se usměju a poslouchám ji dál. ,,Co tě vedlo jít na tuto školu?" zeptá se mě po chvilce a sedá si na svou postel. Otočím se k ní a povzdechnu si. ,,Rodiče" řeknu a přejdu ke svým věcem. Začnu je vybalovat a urovnávat do polic. ,,Chtějí z tebe doktorku?" zasměje se a já zakroutím hlavou. ,,Právničku" opravím ji a ona chápavě přikývne. ,,A co bys chtěla dělat ty?" zeptá se mě a já se usměju. ,,Jako malá jsem chtěla být archeoložka, ale už jsem z toho vyrostla. Nicméně k historii a cestování mě to tahá stále" odpovím jí a ona se vřele usměje. ,,Takže jsi dobrodruh" řekne a já přikývnu. ,,Miluju cestování a poznávání nových kultur a historie, bohužel si o tom můžu jen nechat zdát" řeknu a úsměv mi trochu povadne. ,,To je mi líto, ale ber to tak, cestovat můžeš vždycky i jako právnička" usměje se na mě povzbudivě a já jí úsměv opětuji. Nechápu, jak někdo může být takto optimistický člověk. Je to neuvěřitelné.