Mimo pravidla

Kapka odvahy

Všichni jsme seděli u stolu a rodiče vedli nějakou konverzaci, které jsem nevěnovala pozornost. Proč by taky? Byla jsem nervózní a nevěděla, co dělat. Měla jsem chuť prostě vstát a utéct někam hodně daleko, ale nemohla jsem. Cítila jsem upřený pohled Histana, který mě hltavě pozoroval.

Pod stolem jsem si prsty mnula látku mých šatů a v duchu počítala. Ani nevím, proč jsem to dělala. „Bethany, běžte s Histanem na chvíli nahoru. Musíme něco důležitého probrat, alespoň se blíže seznámíte." Věnovala mi matka jeden z jejich skvěle nacvičených úsměvů a já cítila, jak se mé srdce rozbušilo. „Ale-," chtěla jsem něco namítnout, ovšem její a otcův přísný výraz mi zavřely ústa. „Jistě, matko." Sklopila jsem zrak poslušně, a jak se patří na slušnou dceru, poslechla.

Všimla jsem si úšklebku na Histanově tváři a musela ruce sevřít v pěst. Nenáviděla jsem to. Tu bezmoc. Byla jsem jen loutka matčině hře. Chtěla jsem říct, jak se cítím, chtěla jsem to vykřičet do světa, ovšem nemohla jsem. Toto nebyl můj život. Byl to život mých rodičů...

Jen co se za námi zavřely dveře pokoje, jsem se se zamračením otočila a pohlédla na něj. Na tváři mu pohrával úšklebek a ještě něco, co jsem sama nedokázala odhalit.

,,Tak to ty jsi ta, kterou bych si měl později vzít za ženu?" zeptá se řečnickou otázkou a já cítila, jak mé srdce vynechalo několik úderů. ,,Co prosím?" nechápavě jej sleduju a v rukou mnu látku svých šat. ,,Ale. Rodiče ti to snad neřekli? Chtějí se dohodnout na našem sňatku, pokud s tím budu souhlasit. Původně jsem chtěl odmítnout, ale.." nedořekne a přistoupí o pár kroků ke mně, čímž já jsem byla nucena od něj odstoupit. Hnusil se mi. Celá jeho osoba a já se najednou cítila až příliš nesvá. Jako zvíře vězněné v kleci bez naděje na záchranu.

Ucítila jsem, jak má bedra narazila do komody vedle balkónu. Než jsem však stačila cokoliv udělat, stál jen necelý metr ode mě. ,,Máš opravdu nevinnou tvářičku, Beth." Zlomyslně se usmál a svou rukou se dotkl mé tváře.

Můj dech se zadrhl a já byla jako paralyzovaná, neschopná se byť jen nadechnout. Bála jsem se. Nejen jeho, ale také celé situace a čeho jsou ještě mí rodiče schopní. Obchodují s mým životem, jako bych byla jen pouhá loutka, pes, jehož osud měli jen ve svých rukou. Příčilo se mi to více než kdy jindy.

,,Nesahej na mě," sykla jsem sama překvapená tím, že jsem něčeho takového skutečně schopná a chytila jeho ruku, která mi sjížděla z tváře ke krku, za který mě chytil a pevně stiskl. Chtěla jsem začít křičet, chtěla jsem se mu vykroutit a zlomit mu vaz, ale nemohla jsem. Byla jsem jen slabá laň, která se snažila v tomto hrozném světě přežít.

,,Nezahrávej si se mnou, květinko. Když budu chtít, připravím tě teď a tady o tvou nevinnost a ty s tím nic nenaděláš," sykl mi těsně u tváře a já cítila, jak se mi slzy draly do tváří. Jeho stisk na mém krku o něco zesílil a já cítila, jak má hlava hoří. Jako by se měla roztrhnout na malé kousíčky.

Dech mi téměř docházel a já chtěla přivítat temnotu s otevřenou náručí, ale pak... Pak jsem uslyšela onu větu. Svůj osud si píšeš sama, Bethany. Nikdo jiný, jen ty. Ta slova mi rezonovala myslí.

Ruku, která svírala tu jeho na mém krku, jsem přesunulas jeho obličej a tím mu znemožnila na mě vidět. Jednala jsem téměř instinktivně a ani nepřemýšlela, co by nad následky. Vykopla jsem své koleno na patřičné místo a tím se konečně osvobodila. Musela jsem se zachytit komody za mnou, jinak bych nejspíše skončila svalená na zemi.

Sledovala jsem, jak se svíjí v bolesti a měla z toho zvláštní pocit. Zadostiučinění. Tak bych ten pocit nazvala. Věděla jsem, že tímto jsem si nejspíše vykopala vlastní hrob, ale byla jsem šťastná, že jsem se konečně někomu postavila.