Mimo pravidla

Estrela

Když jsme odcházeli, bylo něco kolem desáté hodině. Byla jsem unavená a netoužila po ničem jiném, než vidět mou nepohodlnou postel na koleji. Zvítězila překvapivě Mandy s Lyrio, čímž nás všechny překvapila. Já hru vzdala chvíli poté, kdy Patricia odešla. Stále mi vrtal hlavou jejich rozhovor. Přišlo mi to zvláštní, nedokážu to ani vysvětlit. A ta melodie, ta melodie, která mi stále běhá hlavou a já se jí nedokážu zbavit. Jako by to byla melodie Sirén, které vás vábí svým hlasem a vy po ničem jiném netoužíte, jen být tomu hlasu co nejblíže a poslouchat ho již navždy.

,,Betty, nebude ti vadit, když dneska přespím u Dariona, že ne?" probudí mě z myšlenek prosebný hlas Mandy a já se na ni nechápavě otočím. ,,Jo, jasně, jen běž, stejně se musím ještě učit." Řeknu a ona na mě vytřeští oči. ,,Holka, jsi v pořádku? Ty se chceš ještě učit? Nech to na jindy, stejně budou prázdniny za chvíli." Řekne se smíchem a já sklopím zrak k mým botám, které už svou životnost dávno přetáhly.

Po nevím ani jaké době, se najednou všichni zastavili a podívali se na mě, což mě znervóznělo a já se ošila. ,,My už půjdeme, zvládneš to sama na kolej?" zeptá se mě Mandy a zachytí se ruky Dariona. Toto drobné gesto mi přivodí úsměv na tváři. Je opravdu pěkné vidět dva milující se lidi jako jsou oni.

,,Jo jasně, jen klidně běžte." Řeknu, i když si nejsem jistá svými slovy. Tuto část města neznám a telefon se mi bohužel vybil, takže GPS je v háji.

,,Dobře, tak se měj, Tony ty nejdeš?" zeptá se jej a já si teprve teď uvědomím, že tu je vlastně taky. ,,Přespím doma." Řekne prostě a Mandy přikývne. ,,Tak se mějte, jdeš Rio nebo necháš svého Romea čekat?" zasměje se Darion a poplácá Lyrio po rameni. Všimnu si, jak Ria trochu zčervená. Nevěděla jsem, že má přítele. ,,Jo jasně, tak ahoj." Řeknou a já jim zamávám. Chvíli je ještě sleduju, ale pak si uvědomím, že tady stále nejsem sama. ,,Ty nejdeš domů?" zeptám se ho, přičemž cítím, jak mě jeho pohled stále více a více stahuje. Zakloní hlavu na bok jako vždy a vloží ruce do kapes. ,,Nemůžu tě nechat samotnou jít na kolej, vždyť ani nevíš, kudy jít." Řekne a já uslyším v jeho hlase ždibet pobavení. ,,Umím se o sebe postarat a taky vím, kde je kolej, klidně běž." Řeknu nejistě a přešlápnu. Antony o krok přistoupí, čímž omezí prostor mezi námi na pouhý metr a půl a já cítím, jak se mé srdce snaží snad vyskočit z hrudi.

,,Tak tedy běž." Řekne šeptem a stále upírá na mě svůj uhrančivý pohled. Otočím se a rozhlédnu se na cestu. Jsou tady tři směry kudy se mohu dát a jeden z nich je správný, takže šance jedna ku třem, což není špatný. Nejistě se vydám tedy směrem, kde by podle mého mohla být kolej, ale po pár krocích se zastavím. ,,Jsi si jistá, že tímto směrem je kolej?" uslyším jeho hlas a ucítím zamrazení na zádech. Zhluboka se nadechnu a až pak se odvážím otočit. ,,Ano, proč by ne?" řeknu s to největší jistotou, ale vím, že on pozná, že lžu. Vždy to pozná.

,,Dobře, když myslíš, Bethany." Řekne stále bez emocí a já cítím, jak jsem stále více nesvá. ,,Tak tedy kudy?" řeknu po asi minutě ticha a po dlouhé době si opět můžu povšimnout jeho mírného úšklebku. Proč jen neprojevuje emoce?

,,Pojď, Bethany." Řekne a vydá se opačným směrem, než jsem šla já. Když srovnáme své kroky, rozhostí se ticho, které mi není moc příjemné, ale vím, že bych to neměnila za nic na světě. Tuto chvíli, je to jako bych měla otevřené dveře k poznání Antonyho.

,,Pověz mi něco." Uslyším najednou. Nevím, zda se mi to zdá, protože Antony je typ člověka, který je spíše v ústraní a nikdy s nikým nemluví. ,,Co bych měla říct?" zeptám se nejistě, přičemž si urovnám neposedný pramen vlasů za ucho. ,,O tvém dětství, tvé záliby?" řekne příklad a na malý moment se na mě opět podívá. ,,Není toho moc, co říct." Řeknu s povzdechem, protože toto téma nerada rozebírám. ,,Vždy je na každém něco zajímavého, Bethany. Nikdo není stejný a to nás všechny dělá jedinečnými." Řekne a já se pousměju. ,,Co je tedy na tobě jedinečné?" odvážím se zeptat s nadějí, že se skutečně něco dozvím. ,,Umím něco, co ostatní ne, ale já nechci rozebírat sebe. Chci slyšet o tobě, co je na tobě jedinečné, Bethany?" řekne tajemně a já doslova ztratím dech.

,,Neřekla bych, že přímo jedinečné. Jako malá jsme s rodiči a mým bráškou jezdili na hory. Vždy jsem to milovala. Otec mě učil horolezectví, i když jsem mu byla sotva po pas. Každé dva měsíce jsme jeli do nějakých hor a já si to vždy užívala. Dokonce jsem vyhrála juniorskou soutěž v horolezectví, ale pak." Zasekla jsem se, když jsem si uvědomila, co se o pár dní později stalo. Sklopila jsem zrak a snažila se zahnat slzy, a tak jsem jen zhluboka dýchala. ,,Pak? Jen to řekni Bethany, nemusíš se bát." Uslyším jeho hlas, jak mě vábí a já se najednou cítím mnohem klidnější.

,,O pár dní později jsme jeli všichni čtyři autem domů a rodiče se hádali. Seděla jsem s bráškou na zadním sedadle a otec nezvládl řízení. Srazili jsme se s protijedoucím autem. Pamatuji si každou vteřinu, každičký detail. I poslední pohled mého brášky. Bál se stejně jako já." Na chvíli jsem se odmlčela. Tak strašně mě to tížilo, cítila jsem své srdce, jak se bolestně svírá a nechce ustat. Tak strašně to bolelo, ale já si nechtěla dovolit si opět připomínat minulost. Vše špatné, co se stalo. Už nikdy víc. ,,On zemřel. Zemřel a já přežila. Byly mu sotva čtyři roky, když odešel. Jmenoval se Thomas, víš? Nebyl to jenom můj bráška. Byl to můj nejlepší kamarád a mé druhé já. Vždy jsme při sobě stáli a nikdy mezi námi nebyla sourozenecká rivalita. Měli jsme se rádi." Dořeknu to a cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. Nedokážu to ani ovlivnit. Ta bolest, která mě trýzní, je moc silná a já s ní nedokážu bojovat. ,,Není to zkrátka fér. Nezasloužil si zemřít. Kdybych mohla, hned bych si to s ním vyměnila, jen aby byl naživu a mohl svůj život prožít a mnohému se naučit, jenže neměl možnost. A já-„ „dost, Bethany." Zarazí mě a já začnu plakat. Nemám ani sílu na to ty slzy zadržet. Všechny emoce chtěly na povrch a já jim nedokázala vzdorovat. ,,Není to tvoje chyba. Takové situace se stávají a tvůj bratr zemřel. Ty jsi měla přežít a nemůžeš si to vyčítat. Chápu, jak moc ti musí chybět, ale nemůžeš stále zůstávat v minulosti. Myslím, že by Thomas nechtěl, aby ses trápila nad tím, co se stalo. Byl to osud a ty jsi přežila, protože jsi měla. Máš ještě mnoho před sebou, čeho musíš dosáhnout." Řekne pomalu a zřetelně, abych si každičké slovo vryla do paměti. Cítím jeho ruku, jak jemně hladí tu mou a vysílá mně neznámé impulsy do těla, které mi dodávají energii. Teplo jeho pokožky mě konejší a já cítím, jak se můj puls rapidně zrychlí a můj dech se stane těžší. Navzájem si hledíme do očí a já si připadám jako paralyzovaná. Nevnímám čas ani realitu, je jen on a jeho vliv, který na mě má. Nemusí se ani snažit a já mu dobrovolně propadávám. ,,Už na to nemysli, Bethany." Zašeptá mi do ucha, přičemž cítím jeho teplý dech na mé pokožce. Ani nevím proč, ale najednou jsem se cítila klidná. Slzy se už dávno vytratily a já se opět vracela do reality. Pustil mou ruku a já sebou trhla.

Pokračovali jsme v chůzi a já si stále trochu připadala jako omámená, ale zároveň jsem viděla jasněji než kdy dřív. ,,Děkuju. Ani nevím pořádně za co, ale děkuji." Řeknu z ničeho nic a jeho zrak se na malý moment stočí opět ke mně. ,,Nemusíš děkovat, Bethany." Řekne, ale i tak si všimnu mírného úsměvu na jeho tváři.

,,Kdy jsi naposledy byla na horách?" zeptá se mě a já se zamyslím. ,,Asi ve třinácti. Bylo to po dlouhé době." řeknu a najednou se zastavíme. Stojíme před vchodem na kolej a já se zhluboka nadechnu. Nevím, jak bych se měla teď zachovat. ,,Děkuji ještě jednou, za doprovod." Řeknu po chvíli ticha a věnuji mu malý úsměv. Chvíli si mě jen prohlíží, jako by něco hledal, ale nakonec jen krátce nakloní hlavu na bok a přistoupí o krok blíže, že nás dělí sotva pár centimetrů. Zacítím jeho silnou vůni, která mé kolena přiměje se zachvět. Nevím, proč takto reaguji, ale vím, že on si je toho vědom. Zavřu na chvíli oči a opět se nadechnu, přičemž ucítím jeho rty na mém čele. Je to tak jemný dotek, že se mi to snad jen zdá. Po pár vteřinách se odtáhne a já se opět nadechnu a otevřu oči. ,,Dobrou noc, estrela." Řekne tiše a já stále omámená se na něj opět podívám. ,,Dobrou noc, Antony." Řeknu téměř neslyšně, ale jsem si jistá, že mě slyšel. Na moment se otočím, abych mohla otevřít dveře. Když tak udělám, naposledy se chci na něj podívat a sama sobě si potvrdit, že to není jen sen, ale on je pryč. Jsem tady pouze já. Jak je to ale možné? Může člověk tak rychle zmizet?