Mimo pravidla

Ekonomie

Povzdechla jsem si a vydala se zpátky dolů. Pokoj, kterým jsem procházela, jsem pro jistotu zavřela a šla po schodech do středu dění. Všimla jsem si, že Mandy stále tančí a já ji nechtěla rušit. ,,Čau, krásko, pojď si zatancovat" slyším za sebou klučičí hlas a po chvíli i ruce na mých bocích. Trhla jsem sebou a vyvlékla se mu ze sevření. ,,Nech mě" řekla jsem nervózně a vydala se pryč z tohoto domu. Vážně jsem si párty nepředstavovala takto. Vydala jsem se cestou, kudy jsme přijeli. Nebylo to daleko a já měla dobrou paměť, takže jsem po asi patnácti minutách přišla k dívčí koleji. V pokoji jsem se odlíčila, převlékla do volných tepláků a trička a zalezla do postele. Nastavila jsem si ještě budík na šest třicet, i když mi první hodina začínala až v devět a pak se spokojeně zachumlala do peřiny. Měla jsem smíšené pocity ze všeho, co se tady dělo. Tato škola, lidi, prostředí... Je to něco jiného, nového. Uvidíme, co bude následovat, a jaký obrat se stanu v mém životě, díky této škole.

***

Procházím chodbami školy a snažím se najít dveře do knihovny. Nikdy bych netušila, že tato škola bude tak obrovská. Když konečně narazím na dveře s velkým nápisem Knihovna, v duchu se zaraduji a vstoupím dovnitř. Chtěla jsem se ještě něco naučit předtím, než mi začne první hodina. Vím, že je na to nejspíše ještě brzy, ale nemohla jsem si pomoct. Jsem na tento režim zvyklá a nechci, aby mi pak rodiče, obzvláště matka volala kvůli tomu, že jsem dostala jinou známku než áčko. Otevřela jsem první učebnici a začala si číst její obsah. Ať jsem se však snažila sebevíc, nešlo si zapamatovat ani jedno slovo. Nevím proč, ale nedokázala jsem se nijak soustředit. Promnula jsem si rukama obličej a porozhlédla se po místnosti. Mohlo tady být kolem deseti studentů, netuším. Všichni byli zabraní do svých knížek a okolní svět ignorovali. Každého jsem si detailně prohlédla, ale zastavila se u jednoho. Měl mírně rozcuchané vlasy s bílým melírem, černé tričko a taktéž černé kalhoty. Na obou jeho rukách se vyjímalo několik tetování a mě zajímalo, jaký byl jejich význam. Seděl na pohovce s nohama na stole a četl si knihu, jejíž název mi je dost známý. Patřila totiž mezi mé oblíbené. Romeo a Julie. Byla to klasika, hra, kterou Shakespeare napsal ve spěchu. I přes všechny její nedostatky to bylo úchvatné dílo. Zajímalo mě však, jak někoho jako je Antony mohl bavit takový druh knih? Najednou zvedl zrak mým směrem a já sebou cukla. Odvrátila jsem zrak od něj a zabodla jej do knihy. Snažila jsem se soustředit, vážně ano, ale nešlo to a já cítila stále jeho oči na mě.

,,Ocenil bych, kdybys mě přestala stále sledovat" slyším hlas těsně u mého ucha a cítím teplo sálající z jeho těla. Zadrhne se mi dech v plicích a já strnu. ,,Nesleduji tě" řeknu tiše a on se nepatrně ušklíbne. ,,A co to tedy bylo?" vrátil mi to a já se snažila vymyslet nějakou výmluvu. ,,Jen mě zajímalo, kdo všechno je v této místnosti." Řeknu a on se usadí vedle mě na židli. ,,Vážně? Já myslel, že knihovna je od toho, aby se tady lidé vzdělávali, ne si prohlíželi ostatní" řekl a stále bez výrazu si mě prohlížel. Uměl něco jiného? Stále výraz bez emocí, to ho to neunavuje?

,,Taky, že ano, jen mi nejde si zapamatovat naprosto nic z této učebnice" povzdechnu si popravdě a on si prohlédne mou knihu. ,,Ekonomie. Lépe by ti to šlo naučit podle internetu, v této knize se moc nedozvíš" podotkne a já se na něj podívám. Stále na mě upírá svůj zrak. A pak, kdo koho sleduje... ,,Děkuji za radu, ale myslím, že se budu držet svých zvyklostí" mírně se usměju a on stočí zrak opět ke knížce. ,,Doporučuji stranu sedmdesát tři, dozvíš se toho víc" řekne a já se na moment kouknu do své učebnice a pak zpět na něj. ,,Proč se chováš tak nedostupně?" vychrlím otázku dříve, než si to stačím uvědomit a hned toho lituju. Antony se lehce zamračí a já se bojím, co bude následovat. ,,Měla bys svá slova vážit, než je vypustíš z úst. Měj se Bethany" řekne opět bez výrazu a během několika sekund je pryč.

Povzdechnu si a zavřu učebnici. Stejně bych se nic už nenaučila. Vše si schovám do batohu a zasunu potichu židli zpět. Všimnu si knížky od Shakespeara na stole, a tak ji vezmu sebou.

Vydám se na první hodinu. Místnost je prostorná a židle jsou rozmístěny do pěti řad o deseti židlích vedle sebe. Zadní místa jsou bohužel už zabraná a mě nezbývá nic jiného, než si sednout do první řady. ,,Ahoj, jsem Kevin" podá mi ruku pihovatý kluk s brýlemi. Vypadá mile a nejspíše je tady taky nový. S úsměvem přijímám ruku a sedám si vedle něj. ,,Bethany" řeknu a on kývne.

,,Dobrý den, Jsem rád, že se nás dnes sešlo tolik. Vítám vás na první hodině ekonomie. Jmenuji se Oliver Trevis, ale klidně mi říkejte pane Trevisi" vešel do třídy menší muž středního věku a hned si získal mou pozornost. Musela jsem se pousmát, protože to není žádný nadutý profesor, jak jsem si myslela. ,,Jen pro začátek, pane Velarde, všiml jste si, že hodina už začala?" usmál se učitel a zadíval se na studenta o dvě řady za mnou. Zvědavost mi nedala a já se otočila, abych spatřila ty temné oči. V tu chvíli, kdy jsem se na něj podívala, jeho oči putovaly ke mně. Rychle jsem svůj zrak odvrátila zpět a učitele a zůstala strnulá. On chodí na tuto hodinu?

,,Jak bych mohl zapomenout. Už se to nestane" slyším jeho klidný hlas a naskočí mi husí kůže. Vážně z něj jde strach a to se na něj nemusím ani podívat. ,,Dobrá tedy, tak začneme" učitel se pustí do vysvětlování učiva a já se snažím ho bedlivě poslouchat a upírat na něj celou svou pozornost, ale je to opravdu těžké, když cítím pohled určitého démona na mých zádech. Nervózně začnu okusovat propisku ve snaze se alespoň trochu uklidnit, ale jde to těžko. ,,Jsi v pohodě?" slyším vedle sebe Kevina a nejistě přikývnu. ,,Jsem v pořádku, díky" odpovím a věnuji mu úsměv. Jen kývne a přesune svou pozornost k panu Trevisovi. Stále se nedokážu uklidnit a propiska mi od nervozity praskne a řízne mě do rtu. ,,Au" syknu a škubnu sebou. Odložím rozbitou propisku a rychle se chytím za ret. ,,Vážně jsi v pořádku?" zeptá se mě opět starostlivě Kevin a já přikývnu a zvedám ruku. ,,Omlouvám se, mohu na záchod?" zeptám se a učitel přikývne. Rychle si beru své věci a odcházím na záchody. Cítím, jak mi po prstech stéká pomaličku krev, a tak ještě přidám do kroku.