Mimo pravidla

Zpěv Sirén

Rychle jsem se posadila a celá zmatená se rozhlížela kolem. Cítila jsem své srdce, které bilo o život a mé dýchání bylo více než zrychlené. Slyšela jsem burácení deště venku a viděla záblesky blesků, které mě téměř oslepovaly. Je to jen bouřka. Stále jsem si tuto větu v hlavě opakovala a snažila se tak uklidnit, ale nešlo to. Další blesk udeřil a já byla nucena zavřít oči. Následoval obrovský hrom, který mi rezonoval v uších, a já nebyla schopna vnímat nic jiného. Cítila jsem, jak se mé tělo chvěje, ale od zimy to opravdu nebylo. Měla jsem strach. Obrovský strach. Bouřka již nebyla jen slyšitelná v dáli. Byla tady a já seděla ve stanu uprostřed lesa a modlila se, aby jeden z blesků právě neudeřil na náš stan. Ovšem, vím, že pravděpodobnost je nejspíše malá, ale ten strach mi nedovoloval uvažovat racionálně.

,,Bethany." Uslyším své jméno, ale nedávám tomu žádnou pozornost. ,,Bethany." Uslyším opět a otočím se k tomu hlasu, který volal mé jméno. Prohlížel si mě zkoumavě a můj dech se najednou zadrhl. Jeho vlasy byly rozestavěné do všech světových stran, ale stále vypadaly úchvatně. ,,Máš strach, Bethany?" zeptá se klidným hlasem a já nejistě přikývnu a stále si objímám svá kolena. ,,Je to jen bouřka, Bethany, nemůže ti nic udělat." Řekne přesvědčivým hlasem a já bych mu tak ráda věřila, ale byla jsem moc rozrušená. ,,Může do nás uhodit blesk." Řeknu a poskočím, když se opět ozve zvuk hromu. Vím, že jsem paranoidní, ale nedivte se mi. Nikdy jsem prakticky v takové bouřce nebyla venku. Vždy jsem byla doma a sledovala ji za okny. Připadala mi vždy okouzlující, ale pokud jste v přírodě, je to jiné. ,,Sama víš, že tato pravděpodobnost je malá." Řekne stále klidným hlasem a nespouští ze mě zrak. Najednou ucítím na svém rameni stisk a já zhluboka vydechnu. Toto gesto je tak malé, ale mě to nějakým způsobem trochu uklidní. ,,Pojď sem." Řekne a já jako v transu poslechnu a pomalu se k němu přiblížím. Opět zaburácí hrom, který byl ohlušující a já tiše vyjeknu a rychle jej obejmu. Uvědomím si to až, když hrom zcela odezní. Chci se odtáhnout, protože se nesluší takto po někom jen tak skočit, ale on mi to nedovolí. Obejme mě svými paži a znemožní mi tak jakýkoli útěk. Tlačím svá víčka těsně k sobě, jako by mi to mělo pomoct. ,,Nemusíš se bát, estrela, je to jen bouřka." Řekne tiše a v mém těle se objeví nečekané teplo, které mě přiměje zklidnit dech. Najednou uslyším tichou melodii. Není to ledajaká melodie. Je v mé hlavě a je tak vábivá, konejšivá. Nevím, jak je to možné, ale jakoby lusknutím prstu mě přiměla se uklidnit. Připomněla mi písně sirén, které vás svým hlasem vábí a přimějí vás udělat snad cokoli, jen aby ta hudba nepřestala a je se tak teď cítila. Jako by žádná bouřka neexistovala. Jen já a ta melodie. A můj démon.

Pousmála jsem se a vnímala jsem tu melodii. Vzdáleně jsem vnímala hlazení po mých zádech a klidné srdce Antonyho. ,,Děkuju." Řeknu téměř neslyšeně a hned na to klidně usínám v obětí.

***

,,Můžeme vyrazit?" zeptá se Darion, když všichni máme na zádech batohy. Nevím, jestli je dobrý nápad hned po snídani lézt po skalách. Slunce už dávno vylezlo a krásně hřeje na kůži, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Všude kolem jde ještě cítit déšť z noci a najednou mi to přijde úžasné. Vím, že večer jsem byla vyděšená, také se cítím trochu trapně, ale dnes je to jiné. Bylo teplo a vůbec nešlo poznat, že je téměř podzim. Hned, když jsme vylezli ze stanu, museli jsme poklidit tábor, protože vítr během večera udělal pěknou paseku.

,,Já myslím, že jo." Řeknu s úsměvem a všichni se ještě naposledy porozhlédnou po táboře, jestli je vše hotové. Po chvíli jsme tedy byli na cestě a já cítila rostoucí vzrušení. Dlouho jsem nelezla po skalách, a i když jsem se tomu dlouhou dobu vyhýbala, mám pocit, jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi. Těšila jsem se jako malé dítě, které čekalo ve frontě na nějakou atrakci.

Jakmile jsme dorazili na místo, ústa mi samovolně klesla. Byla to teda výška, ale skála byla dokonale utvořená pro horolezectví. ,,Tak to jsem zvědavá, doufám, že se dožiju dalšího semestru." Ušklíbla se Mandy a začala vytahovat věci z batohu. Všichni jsme ji napodobili a oblékli se. ,,První půjde Antony, pak ty Bethany, protože máš s lezením zkušenosti, pak Darion, kdybych náhodou padala, aby mě stihl chytit, a nakonec já." Řekla Mandy a já se klidně chtěla vsadit, že je za znamení lev, protože z ní vyzařovala vůdčí osoba. Uchechtla jsem se nad svou myšlenkou a prohlédla si ostatní.

Jakmile jsem měla vybavení na sobě a byli jsme připraveni vyrazit, zamrazilo mě. Netuším, čím to bylo, ale najednou se kolem mě rozprostírala hmatatelná nervozita. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Před očima se mi přehrál ten večer, kdy se měl můj život kompletně obrátit vzhůru nohama. Viděla jsem vyděšený výraz mého mladšího brášky a já cítila, jak mé srdce zběsile tluče. Plíce najednou zapomněly, jakou mají vlastně funkci, a celé mé tělo se začalo chvět. ,,Bethany." Uslyším najednou své jméno a jemný dotek na mé paži. Pohlédnu do těch temných očí a nechám se jimi pohltit. Místo, kde mě zachytil, pulsovalo, jako by se snažil vehnat mi do těla odvahu. ,,Nedokážu to." Řeknu tiše a sklopím pohled. Ucítím, jak prsty zvedá mou bradu, aby mi pohlédl do očí. ,,Dokážeš to, Bethany. Není nic, co bys nedokázala." Na každé jednotlivé slovo dal důraz, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě a já věděla, že má pravdu. Věřila jsem mu, a pokud řekl, že to zvládnu, tak překonám svůj strach a udělám konečně něco, co pro mě něco znamená. 

Netuším, jaká síla mě teď udeřila. Najednou jsem se přitiskla k jeho hrudi a pevně jej objala. Byl v šoku. Poznala jsem to podle toho, jak najednou napjal celé tělo. Chtěla jsem se odtáhnout a vymluvit se na chvilkovou slabost, ale on to nedovolil. Svými pažemi objal můj pas a tím si mě přitáhl ještě blíž. Netuším, jak dlouho jsme tak stáli. Mohly to být hodiny nebo jen sekundy. Nasála jsem nevědomky jeho vůni a nechala se jí zcela obklopit. Na tváři se mi pomalu vytvářel úsměv a já se cítila, jako by se mi do žil vléval nový život. ,,Děkuju, Antony." Šeptnu těsně před tím, než se od něj s úsměvem odtáhnu.

,,Tak jsme tady." Trhnu sebou, když se ozve hlas Doriana. ,,Kde jste byli?" zeptal se Antony a na tváři měj opět nečitelný výraz, který nic neprozrazoval. ,,Já si šel odskočit a Mandy se snažila chytit signál, aby mohla dát na internet tu fotku. Říkal jsem jí, že je to zbytečné." Pokroutil pobaveně hlavou a Mandy ho jemně bouchla do ramene. ,,Můžeme?" zeptala se po chvíli Mandy a všichni se ohlédli na skálu. Antony se pomalu rozešel a začal pomalu šplhat, přičemž upevňoval do skály kolíky.

Byla jsem nervózní, ale už jsem se nebála. Jen se mi spíše v hlavě tvořily otázky, jestli se něco nestále. Vlastně jsem ani netušila, jestli jsem nezapomněla, jak se leze...

Cítila jsem, jak z mého čela stékají kapky potu. Netušila jsem, jak dlouho jsme už lezli, nebo kolik toho už zdolali, ale věděla jsem, že to není ani zdaleka vše. Celé tělo mě bolelo a já cítila, že potřebuji alespoň na chvíli pauzu na oddychnutí, ale nešlo to. ,,Jste v pohodě nebo jste taky vyřízení jak já?" uslyšela jsem pod sebou Dariona. ,,Já už chci pauzu. Připomeňte mi koho to byl nápad?" povzdechla si Mandy a já se uchechtla. ,,Vždyť se necháváš vláčet." Řekne Darion a já uslyším, jak se potichu zasmál Antony. Vzhlédla jsem k němu, ale v tu chvíli nedávala pozor a sjela mi noha. Tlumeně jsem vykřikla a začala panikařit, ale nic se nedělo. Visela jsem ve vzduchu a cítila, jak se mi točí hlava. ,,V pořádku Bethany, držím tě." Slyším hlas Antonyho a tak otevřu oči. ,,Je to dobré." Řekne klidným hlasem a mě to donutí se uklidnit. Ani nevím jak, ale z ničeho nic jsem byla naprosto klidná. Opatrně jsem se uchytila pevného bodu a začala lézt. ,,Už jsem tady." Uslyším opět Antonyho a po chvíli cítím, jak mě něčí ruce vytáhly k pevné zemi. Vážně jsem byla až tak mimo?