Mimo pravidla

Jsi tady vždy vítána

,,Ještě neusínej, Bethany." Slyším jeho hlas, který mě vrátí do reality, a já se přinutím otevřít oči. Ocitáme se ve mně známém pokoji. Všude cítím jeho vůni a tím si jen potvrdím, že je to skutečně JEHO pokoj, ve kterém se nacházíme. Opatrně mě pokládá na prostornou postel a přechází k jedné ze skříní, odkud vytáhne černé triko. ,,Oblékni si ho. Zítra ti Patricie půjčí něco na sebe." Řekne a já hypnotizuji jeho triko. Jako v transu si jej převezmu a ohlédnu se na Antonyho. ,,Neboj, jdu se osprchovat, takže se můžeš převléknout." Řekne a já si všimnu nepatrného úsměvu.

Jakmile zmizí za dveřmi koupelny, odložím své oblečení do křesla opodál postele a obléknu si černé triko, které mi půjčil. Okamžitě mě ovane jeho vůně. Po těle mi vyskočí husí kůže a já cítím opět své bušící srdce. Kolébavým krokem přejdu k zrcadlu, ve kterém můžu spatřit, jak mi je jeho triko obrovské. Sahá mi téměř ke kolenům. Opět se zamotám a musím se přidržet komody vedle mě. Opatrně přejdu k posteli a lehám si na záda, přičemž sleduji strop.

,,Jsi v pořádku?" uslyším hluboký hlas. Když se však za ním ohlédnu, spatřím polonahého Antonyho. Mé tváře okamžitě začnou nabírat červenou barvu. ,,Panebože." Řeknu jen a zakryju si tváře dlaněmi. Uslyším jeho pobavený smích, ale neodvažuji se ani pohnout. ,,Už se nemusíš zakrývat." Po chvíli promluví a já se nejistě podívám. Má na sobě volné tepláky a černé tílko. Nosí někdy jinou barvu než černou?

Pokroutila jsem nad svými myšlenkami hlavou a zachumlala se více do peřin. ,,Kdybys něco potřebovala, tak budu vedle." Poznamená a já se na něj opět zadívám. ,,Antony?" zeptám se, když sevře kliku od dveří. Co to hodlám udělat? ,,Ano?" otočí se ke mně a prohlédne si mě. ,,Nemohl bys tady zůstat se mnou? Navíc je to tvůj pokoj, to já jsem tady nezvaný host." Řeknu po chvilce lehce přiškrceně a sleduji jeho reakci. Jeho tvář je však bez výrazu a jen mě sleduje. Po pár sekundách začnu litovat toho, že jsem vůbec tato slova vypustila z úst. Chci se omluvit, ale to už míří směrem k posteli, přičemž ze mě nespouští zrak. ,,Nejsi nezvaný host, Bethany. Jsi tady vždy vítána." Řekne klidným hlasem a poté si lehá do postele. ,,Děkuju." Řeknu tiše a zadívám se mu do jeho temných očí. Chvíli se jen tak na sebe díváme, ale pak mé víčka začnou těžknout a i přes mou snahu se zavírají. ,,Dobrou noc, Antony." Šeptnu a pomalu se propadám do říše snů. ,,Dobrou noc, Bethany."

***

Ucítím letmý dotek na své tváři, ale nepřidávám tomu žádnou pozornost. Cítím, jak onen dotek putuje mou tváří a zastaví se těsně pod lícní kosti. Lehce se ošiju a tentokrát pomalu otevřu oči. Upnu svůj zrak do temných očí, které mě skenují pohledem. Promnu si pomalu spánky, abych odehnala tu nesnesitelnou bolest hlavy. Porozhlédnu se kolem a zjistím, že jsem opět v Antonyho pokoji. Jako blesk se mi v hlavě zobrazí vzpomínky ze včerejšího večera a v tu chvíli se schovám pod peřinou a bolestně si povzdechnu. ,,Jak se cítíš?" uslyším hluboký hlas a více se zavrtám do přikrývky. ,,Jako by mě někdo vzal po hlavě kladivem a vyždímal mi žaludek." Odpovím potichu a stočím se do klubíčka. Ucítím, jak se Antony zvedl z postele a někam odcházel, nevěnuji tomu však moc pozornosti, protože se snažím přijít na způsob, jak se zbavit té bolesti.

,,Tady." Uslyším a sundám si pokrývku, abych na něj viděla. ,,Na bolest. Uleví se ti." Řekne a já si nejistě od něj převezmu prášek spolu s vodou. ,,Děkuji." Položím sklenici na stolek a trochu se protáhnu. ,,Jestli si chceš dát sprchu, koupelna je vedle. Půjdu něco udělat k jídlu." Řekne a než stačím mrknout, je pryč. Zmateně přejdu do koupelny, která je propojená s pokojem a zůstanu stát od údivu, když zpozoruji svůj odraz v zrcadle. ,,Proboha." Šeptnu, když uvidím hnízdo na hlavě a tmavé kruhy pod očima.

Když se osprchuji, uvědomím si, že vlastně nemám náhradní oblečení. Nervózně vyjdu z koupelny jen v ručníku a snažím se najít své věci. V křesle však nejsou. Rozbuší se mi srdce, když si uvědomím, že budu muset najít Antonyho, aby mi půjčil slíbené oblečení od Tris.

Snažím se našlapovat co nejtišeji ve spleti chodeb a najít tu správnou cestu. Vždyť jak někdo může bydlet v takovém paláci? Sejdu potichu schody a vydám se za zvukem nádobí. Zastavím se u vchodu do kuchyni a s úžasem sleduji každý jeho pohyb. Připravuje jídlo, které bych byla já nejspíš spálila. Vypadá jako pravý mistr kuchyně a to se vlastně ani nemusí snažit. Stačilo by, aby jen postával u pultu a bylo by to dokonalé. Kde se ve mně vzaly takové myšlenky? Zatřepu hlavou, abych měla čistou mysl a opět k němu vzhlédnu. Jeho pohled však už nadále není na jídle, ale na mně. Skenuje mě pohledem a já cítím, jak se mi do tváří hrne červeň. Nejistě přešlápnu a neschopná slova jeho pohled opětuji.

,,Tony, to-" Trhnu sebou, když za sebou uslyším Patricii. Otočím se za ní a vidím, jak je překvapená, když mě vidí jen v ručníku. ,,Ahoj." Řeknu a sklopím zrak. ,,Ahoj, Beth. Tony ti nedal oblečení že?" Uchechtne se a zavraždí pohledem svého bratra. Zakroutím hlavou na náznak, že ne a cítím své srdce, jak se snaží utéct někam hodně daleko. Opravdu je tato situace poněkud trapná. ,,Tak pojď, něco ti vyberu. Tvoje oblečení se ještě suší, tak ti ho zítra dám já nebo Tony." Řekne a významně se podívá na Antonyho, který stále nehybně stojí a sleduje mě. ,,Děkuju." Řeknu a ona se začne smát. ,,Pálí se ti snídaně, bratříčku." Zkonstatuje a za ruku mě tahá do schodů. Slyším ještě jeho nadávky, a tak se nepatrně usměji.

,,Tak se podíváme, co pro tebe mám. Neber si to osobně, máš hezké oblečení, ale chce to taky změnu." Spustí, jen co překročíme práh jejího pokoje. Krátce se porozhlédnu a zjistím, že je prakticky stejný jako ten od Antonyho, akorát do veselejších barev. Skvěle tady ladila fialková s bílou a dodávaly celému pokoji příjemný pocit.

,,Tady, vyzkoušej si to." Podá mi Patricie oblečení a já si jej nejistě převezmu. ,,Obleč se, a pak přijď dolů. Musím si ještě promluvit s Tonym. Buď tu jako doma." Vychrlí na mě v několika sekundách a já nestihnu ani odpovědět a už mizí za dveřmi. Je to neskutečně energický člověka celkem ji za to obdivuji. S povzdechem si prohlédnu své nové oblečení a zjistím, že je to černá volná sukně a světle růžový svetr. Nejistě jsem si oblečení oblékla a prohlédla se v zrcadle. Nebyla jsem zvyklá na tento druh sukně. Vždy jsem nosila pouze drahé pouzdrové, které byly dle matky slušné.

Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou a pomalým krokem se vydala ke dveřím. Opět jsem však moc nevěděla, jak se dostat do kuchyně. Tento dům byl opravdu obrovský a na dva lidi nemluvě. Vydala jsem se proto po zvuku nádobí a po chvíli se ocitla v hale domu. Hlasy byly čím dál jasnější a já už neměla problém nalézt kuchyni. ,,Aa, tady jsi, Bethany. Sluší ti to." Řekne Patricie hned, co mě spatří a já se na ni nejistě usměju a zrak stočím na Antonyho, který je doposud otočený ke mně zády. Hned se však otočí, a když mě spatří, překvapeně zvedne obočí. Nejspíše nečekal, že mě někdy uvidí v takovém oblečení. ,,Ano, opravdu ti to sluší." Zkonstatoval a já cítila, jak mé tváře nabírají červený odstín. ,,No nic, jdeme se nasnídat ne?" řekne Patricie a mě už za ruku tahá kamsi za kuchyni. Nejspíše do jídelny.

Po snídani jsem se Patricii omluvila s tím, že musím jít, jelikož zítra začínala škola. Téměř vše jsem již uměla na týden dopředu, ovšem nechtěla jsem nadále být v tomto domě. Cítila jsem se na obtíž, a také Anthonyho přítomnost, která mě znervózňovala. Stále mě upřeně sledoval, jako když dravec číhá na svou kořist.

Patricia mě odvezla ke koleji a já jí byla za to nesmírně vděčná, ovšem nervozita ze mě spadla úplně, až když se zavřely dveře od mého pokoje. Všimla jsem si, že Mandy stále spí. Nejspíše dospávala včerejší párty a dnes bude mít nejspíše mnohem větší kocovinu, než já. Uznávám, mé chování bylo nanejvýš nevhodné, a pokud by se o tom dozvěděla matka, v životě bych už nevyšla z domu. My o vlku...

Přijmu hovor a zhluboka se nadechnu. ,,Bethany, snad mi nechceš říct, že ještě spíš?" ozve se nepříjemný hlas mé matky v telefonu a já si povzdechnu. ,,Jistě, že ne. Potřebuješ něco?" zeptám se opatrně a už vyčkávám na další kázání a přednášky o slušném chování. ,,Chci, ať jsi za dvě hodiny doma. Přijedou naši známí," oznámí a já cítím, jak mé srdce zběsile tluče. ,,Jistě. Přijedu," odpovím stručně a slyším, jak má matka hovor zavěsila. Jen jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že budu muset opět být ta dokonalá dcera vážených lidí.