Traitor

~PART SIX~[opraveno]

Hermiona se tiše posadila napravo, kousek od svého otce. Vedle ní seděl Severus a přímo naproti ní zíral vyděšený Malfoy. V očích měl strach, ale Hermiona věděla, že mu by nikdy neublížila. To, co řekla předtím, nebyla pravda. Ublížit Smrtijedům – do kterých však Draca nikdy nepočítala – byla jedna věc. Ale Draco? Ten sem nepatřil. Věděla, že tu není z vlastní vůle. A to jí stačilo. Věděla, že on si nezaslouží to, co se od něj čeká.

Belatrix byla jiná. Hermiona ji nenáviděla z celého srdce. Tahle žena zničila život rodičům Nevilla Longbottoma a byla věrnou Smrtijedkou už v době, kdy Hermionin otec ještě miloval její matku.

„Tak, Draco, jak postupuje plán?“ promluvil Voldemort, jeho hlas byl ledově klidný.

Draco se ještě víc stáhl do sebe. Hermiona na něj povzbudivě pohlédla a jemně se usmála.

„Na... našel jsem Rozplývavou skříň. Snažím se ji opravit,“ oznámil nervózně a sklopil oči.

„Mio,“ oslovil ji otec a ona na něj otočila hlavu. „Snažím se udržet Harryho od něj dál, ale je tvrdohlavý. Už několikrát jsem ho přistihla, jak sleduje Draca,“ odpověděla klidně. Jakmile Draco uslyšel své jméno vyřčené jejím hlasem, na okamžik ho to zahřálo u srdce. Cítil náhlou vděčnost.

Hermiona pokračovala: „A otče… klidně Dracovi pomůžu se skříní. Učil jsi mě o ní dost a myslím, že zvládnu být užitečná.“

Na začátku školního roku, když se jí na to ptal, odmítla. Teď však sama nevěděla proč, ale toužila mu pomoci.

„Opravdu? Na začátku roku ses tomu bránila,“ připomněl jí otec. Vždy se jí ptal, nikdy jí neukládal úkol bez jejího svolení.

„Vím, ale změnila jsem názor,“ pohlédla mu přímo do očí.

„Dobře… ale nic víc dělat nebudeš. Víš, proč,“ pronesl vážně. Hermiona se zamračila.

„Proč chceš, abych pořád jen stála na straně 'dobra'?“ vyhrkla nakonec.

„O tom si promluvíme později,“ uťal debatu chladně. Hermiona si povzdechla a otočila se zpět k Dracovi. Ten se na ni díval s tichým úsměvem plným vděku. Kdyby byli ve škole, možná by její pomoc odmítl, ale teď? Teď v něm hlodala bezmoc a strach.

Toužil po tom, aby mu někdo pomohl. Aby za něj někdo zabil Brumbála. Protože on sám… neměl odvahu. Ale musel to udělat – kvůli matce, která teď seděla vedle něj a která byla v nebezpečí.

„Poradu končím,“ pronesl Voldemort a všichni, kromě Hermiony a jejího otce, opustili místnost.

„Mio,“ začal její otec tiše. „Já vím, že nechceš být zlá, ale nemůžeš změnit to, co se musí stát. Malfoy trpí, ale to je jeho úkol.“

„Ale on je stejný jako já. Jen sedmnáctileté dítě! Je to, jako bych tam stála já,“ odporovala Hermiona, v hlase zoufalství.

„Mio, ty by ses pro všechny obětovala. Ale on… on to musí udělat. Víš to.“

Hermiona se vztekla. Než si to uvědomila, vyslala na otce kouzlo Everte Statim. Voldemort ho bez námahy odrazil a zasmál se.

„Pořád stejná. Když se rozčílíš, vysíláš na mě kouzla,“ zněl pobaveně.

Hermiona uraženě vyšla z místnosti. V hale na ni čekal Draco.

„Vracíš se do Bradavic?“ zeptal se nejistě.

„Jo,“ přikývla stručně.

V tu chvíli vyšel z místnosti i její otec. „Mio, nebuď tak uražená,“ pronesl nezvykle mírným hlasem, čímž Draca překvapil.

„Budu! Řekla jsem ti, co chci, a dál už je to tvoje věc!“ sykla Hermiona. Pak bez váhání vyslala proti otci Fulgur Vestis – kouzlo, které vyvolá blesk. Bylo to její oblíbené, když byla naštvaná.

„Jako bys byla malá,“ zavrtěl hlavou Voldemort.

Hermiona ale už popadla Draca za ruku a přemístili se na pozemky Bradavic.

„Ty jsi proti němu opravdu poslala kouzlo?“ nevěřil Draco.

„Je to můj otec,“ odpověděla prostě.

„Ale... co když na tebe použije Crucio? Nebo něco horšího?“ vyhrkl zděšeně.

„Otec by na mě nikdy nevztáhl ruku. Nikdy. Tohle dělám pořád. Když se naštvu, vysílám proti němu Everte Statim i nevědomky – mám ještě problém s bezhůlkovou magií,“ vysvětlila klidně.

Draco si ji nedůvěřivě prohlížel. „Očekával bych, že 'Ty-víš-kdo' bude svou dceru spíš mučit než chránit.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Není tak zlý, jak si všichni myslíte. Za to všechno může moje matka. Ona je ta zlá.“

Draco zaváhal. „Já vlastně vůbec nevím, jak se k tobě mám chovat,“ vydechl.

„Normálně. Jen mi neříkej tím tvým hnusným oslovením a buď v klidu. Nic ti neudělám. Jsem schopná ublížit Smrtijedům, ale tebe mezi ně nepočítám, i když jsi jedním z nich,“ odpověděla jemně.

„Ale... vždyť jsem jako oni,“ namítl tiše.

„Nejsi. Znamení není všechno. To, že jsi označený, neznamená, že jsi zlý,“ řekla a vytáhla levý rukáv. Odhalila své vlastní znamení. „U mě to bylo dobrovolné.“

Draco zůstal zaražený a díval se na ni s překvapením. Nechápal, co se s ním děje. Ještě před pár hodinami ji nenáviděl, ale teď… teď k ní cítil něco jiného. Vděčnost. Obdiv. Zmatek.

Došli až ke vchodu do hradu. Hermiona se k němu naklonila a zašeptala:

„Zítra v jedenáct večer u Komnaty nejvyšší potřeby.“

Dracovi se podlomila kolena. Zůstal na místě stát a díval se za ní, zatímco mu v hlavě vířily emoce, které si sám nedokázal vysvětlit.

---

Rozhodla jsem se kapitoly zveřejňovat obden. Užijte si den.