Traitor

~PART EIGHT~[opraveno]

12. prosinec

Od doby, co měla Hermiona zlý sen, skoro nespala. Před přáteli dělala, že je v pořádku. Nikdo to na ní nepoznal – až na jednoho člověka. Na toho, od kterého byste to vůbec nečekali. I přesto, že ji vídal jen po večerech, kdy spravovali Rozplývavou skříň, si všiml toho mrazu v jejích očích. Znal její oči jako ty čokoládově hnědé, ve kterých vždy byla jiskra. Smála se na celé kolo, užívala si života – a teď? Jakoby ta jiskra nadobro zmizela. Z jejích očí šla zima. Byly ledově klidné, stejně jako její výraz. On poznal, že se směje vždy falešně.

A dnes ráno se nic nezměnilo.

Všichni byli ve Velké síni a snídali.

„Dovolte mi vás vyrušit,“ řekl najednou Brumbál.

Všichni ztichli a dávali pozor na to, co řekne.

„Takže – od 21. prosince se nebudeme učit a 22. prosince bude vánoční ples. A nakonec – 23. prosince odjíždí vlak domů. Prázdniny budou až do 2. ledna, kdy pojedete všichni zpět do Bradavic, a škola začne 3. ledna,“ pronesl Brumbál, a všechna děvčata si začala štěbetat.

„Jo – a abych nezapomněl – pánská volenka,“ dodal.

Všechny dívky se začaly chichotat.

Až na jedinou.

Hermiona si jen povzdechla a opustila Velkou síň.

Draco ji celou dobu bedlivě sledoval.

Hermiona se teple oblékla a vydala se na pozemky Bradavic. Seděla u jezera, když se blízko ní ozvalo prásk. Rychle se zvedla a otočila. Uviděla dvojčata Weasleyova. Jakmile poznala Freda, vykřikla:

„Frede!“ a rozeběhla se k němu.

Měla ho hrozně ráda – a on ji tajně miloval.

„Mio,“ usmál se na ni.

Objali se a dlouho se nechtěli pustit.

Z povzdálí je sledoval Malfoy. Zatínal pěsti, když uviděl, jak Hermiona Freda objímá. Neuvědomoval si to – ale žárlil. Tajně si přál, aby byla Hermiona jen jeho. Aby on ji mohl objímat. Ale na druhou stranu ho těšilo, když slyšel, jak se Hermiona směje. Její zvonivý smích mu tak chyběl.

„Jakpak se má naše přešprtaná šprtka?“ řekl Fred a Hermiona se musela zasmát.

„Má se tak nějak... dobře,“ řekla kapku smutně.

George se od nich odpojil – šel za svojí přítelkyní, co tu chodila do sedmého ročníku.

„Co se děje?“ zeptal se Fred vážně.

Hermiona se zarazila. Chvíli bylo ticho.

„Nevím… Jen mám strach... strach, že zůstanu sama.“ přiznala tiše.

Fred na ni chvíli hleděl.

„Mio… Nikdy tě neopustím, takže nikdy sama nebudeš. Navíc teď, když tu na Brumbálův rozkaz, pro fénixův řád, budeme dohlížet, tu nebudeš sama vůbec.“ řekl s úsměvem..

Pak Fred znervózněl. ,,Mio..." Zamumlal nervózně. „Chtěl jsem se tě zeptat… Nešla bys se mnou na ples?“

Hermiona překvapeně zvedla hlavu. Zadívala se mu do očí. A pak se usmála. Poprvé za dlouhou dobu upřímně.

„Ráda,“ odpověděla tiše.

Z povzdálí to všechno viděl Draco. Neuniklo mu to objetí. Ani ten smích. Ani to, jak se Fred naklonil k Hermioně, a ona se na něj usmála tak, jak se na něj – na Draca – nikdy neusmála.

V očích ho pálilo. Nechápal to. Proč ho to tak štve?

Byl Malfoy.

A najednou měl pocit, že ztrácí něco, co vlastně nikdy neměl.