Traitor

~PART TWENTY-ONE~[opraveno]

Hermiona třískla dopisem o stůl. „Ten pitomec!“ prskla vztekle a všechny pohledy se okamžitě upřely na ni. Byla příliš rozčílená na to, aby komukoliv cokoli vysvětlovala, a tak jen stroze oznámila: „Budu v pokoji.“ A odešla.

V hlavě jí stále zněla slova Fredova dopisu. Pořád si myslí, že s ním budu. Pořád si myslí, že je samozřejmost, že za nimi přijedu. Zuřila. Když vešla do pokoje, sedla si ke stolu a bez váhání začala psát odpovědi.

Ahoj Ginny,
jsi hodná, že jsi jako jediná pochopila, že zřejmě nepřijedu. Tví bratři jsou fakt pitomci. Užij si Vánoce a dárek ti pošlu. Předem děkuji za tvůj.

Hermiona

Ahoj Rone,
moc se ti omlouvám, ale nepřijedu. Stále jsem naštvaná na tvého pitomého bratra, který si stejně jako ty myslí, že jsem samozřejmost. Veselé Vánoce. Dárek pošlu.

Hermiona

Nazdar Frede,
tento rok k vám na Vánoce nepřijedu. A ty to neber jako samozřejmost. Já prostě nepřijedu vždy. Nejsem tvoje holka. A ani ocásek. A už několikrát jsem ti řekla, že tě nemiluji. A na to, jestli někoho mám, ti můžu odpovědět jen tak, že k někomu možná něco cítím, ale nejsem si jistá. A tobě to může být jedno.

Hermiona

Dopisy zapečetila a přiložila k nim dárky. Ruce se jí mírně třásly vztekem. Měla sto chutí napsat Fredovi něco mnohem ostřejšího, ale dokázala se ovládnout. Přesto ji sžíral pocit frustrace a podráždění.

V tu chvíli se otevřely dveře a ona sebou trhla. Ohlédla se a spatřila Draca, jak se opírá o futra a s mírným pobavením ji pozoruje.

„Je tu bezpečno?“ zeptal se a lehce nadzvedl obočí.

Hermiona na něj jen tázavě pohlédla.

„Jen… abych to neschytal místo někoho jiného,“ dodal a zavřel za sebou dveře.

Povzdechla si a podala mu dopis. Chvíli mlčky četl, ale jakmile se dostal k posledním řádkům, jeho čelist se napjala. „Ten imbecil ti prostě nedá pokoj, co?“ pronesl s nádechem vzteku.

Hermiona přikývla a skřížila paže na hrudi. „Už jsem mu odepsala,“ řekla a pozorovala jeho reakci.

Draco k ní vzhlédl, v očích lehkou nejistotu. „A co jsi mu napsala?“

„Že ho nemiluji a že tenhle rok nepřijedu.“ Pokrčila rameny, jakoby na tom nezáleželo. „A na jeho poslední otázku jsem mu odpověděla, že se mi zřejmě někdo líbí, ale nejsem si svými city jistá.“

Chvíli bylo ticho.

Draco měl pocit, že se mu stáhlo hrdlo. Do očí se mu vkradl stín pochybností, které se snažil maskovat pobaveným úsměvem. Hermiona si toho ale nevšimla. Jak by mohla? Jak by mohla tušit, že jeho myšlenky se okamžitě rozeběhly tím nejhorším směrem?

Jeden nápadník je pryč… ale kdo je ten další?

Cítil, jak mu v žilách pulzuje vztek. Nedokázal snést představu, že Hermiona může myslet na někoho jiného. Že může cítit to samé, co začínal cítit on k ní. Ale nemohl dát nic najevo.

Její srdce mu nepatřilo.

Ne zatím.

A tak se jen usmál. Neupřímně. „Co si zahrát šachy?“ nadhodil, aby zaměřil její pozornost jinam.

Hermiona souhlasila a během chvilky už seděli u šachového stolku. Bylo to poprvé po dlouhé době, co se plně soustředili na něco jiného než na chaos v jejich hlavách. Hra se protáhla na hodiny. Byli vyrovnaní soupeři, žádný tah nebyl snadný. Hermiona v sobě měla vrozenou strategii, zatímco Draco se spoléhal na rychlé myšlení a intuici.

Nakonec ale prohrál. Poprvé v životě.

Sledoval Hermionu, jak se samolibě usmívá, a místo vzteku pocítil něco jiného. Obdiv. Fascinaci. A něco hlubšího, co si stále odmítal přiznat.

Večer pak probíhal v klidné atmosféře. Hermiona trávila čas s otcem, zatímco Draco lenošil ve svém pokoji. A když konečně nadešel čas jít spát, oba se krátce rozloučili a zavřeli se do svých ložnic.

Ale Hermiona nemohla usnout.

Ležela na zádech a zírala do stropu. Věděla, že když zavře oči, přijde zase ten sen. Ten stejný děsivý sen, který se jí zdál už tolikrát.

A pak, když hodiny odbily půlnoc, rozhodla se.

Tiše vstala a přešla chodbu.

Dracovy dveře nebyly zamčené. Opatrně je otevřela a zašeptala do tmy: „Draco…“

Okamžitě se probudil. Sedl si na posteli a přimhouřil oči. „Mio? Co se děje?“

Viděl, jak se jí v očích hromadí slzy, jak se jí třesou ramena. Nemusela říct ani slovo.

Rychle vstal, přešel k ní a bez váhání ji vzal do náruče.

„Pojď sem,“ řekl tiše.

Bylo to přirozené.

Odnesl ji do postele, lehl si vedle ní a přitáhl ji k sobě. Nebránila se. Naopak, zabořila tvář do jeho hrudi a pevně sevřela látku jeho trička.

Draco ji objal, pohladil po vlasech a zašeptal: „Jsem tu s tebou. Neboj.“

Jeho hlas byl tichý, jemný… jiný, než jak ho znal kdokoliv jiný.

A Hermiona?

Hermiona konečně zavřela oči a usnula.

Žádné noční můry.

Jen klid.

A Draco?

Jemu se zdál sen.

Sen o dívce, kterou objímal.

A která možná jednou bude jeho.