„Ty pitomej kreténe, co si jako myslíš?!“ vykřikla Hermiona vztekle.
Draco sebou polekaně cukl. Zrovna se opíral o stůl v Komnatě nejvyšší potřeby a nepředpokládal, že ho někdo takhle vyruší. A už vůbec nečekal, že to bude ona.
„Co by?“ odfrkl si, snažíc se zakrýt své překvapení.
„Ty jsi takovej idiot,“ zasyčela. „Už vím, proč se tak chováš! Ty jsi nás v té hale viděl, že jo?“
Poslední slova zašeptala.
Draco sevřel čelist. „Chtěl jsem tě doběhnout, protože jsem doufal, že se ještě pobavíme!“ zavrčel a okamžitě litoval, znělo to tak uboze. „A místo toho se tam mezitím muckáš s Weasleym.“
Hermiona na něj zůstala zírat. Vztek v ní vřel tak silně, že měla pocit, že jí exploduje hlava.
„Kdybys viděl všechno, věděl bys, že jsem ho odmítla! Dvakrát!“ zaječela. „Nic k němu necítím, do prdele!“
„A to ti mám jako věřit?“ zašklebil se posměšně.
Hermiona se nadechla. Ne, už s ním nehodlala ztrácet čas.
„Víš co? Dělej si, co chceš,“ sykla. „Pro mě za mě se chovej jako namyšlenej idiot, co si myslí, že mu všechno patří. Ale já ti nepatřím, Malfoyi. Nejsem tvůj majetek! Jsem živá bytost, která má vlastní hlavu!“
Na důkaz svých slov po něm něco mrštila.
Obratně to chytil.
Zamračil se na malý předmět v ruce, než zvedl pohled zpět k ní.
„Dostaň to k Brumbálovi. Ale nesmíš se toho dotknout – jediný dotek tě může i zabít,“ řekla chladně.
A pak se otočila na podpatku a vyšla z místnosti.
Byla tak vytočená, že sotva viděla na cestu. Kéž by to všechno byl jen sen.
Netušila však, že ji ještě dnes čeká něco mnohem horšího.
---
Došla do společenské místnosti, kde samozřejmě probíhala oslava.
Uprostřed stál Ron.
Ron Weasley.
Ten, kterého stále milovala.
Chtěla mu pogratulovat. Byla šťastná, že chytil míč tak bravurně.
Ale než k němu stačila dojít, něco se stalo.
Někdo se k němu naklonil.
Levandule Brownová.
A políbila ho.
Hermiona se zastavila v půli kroku.
Její oči, obvykle hnědé, nyní ztmavly téměř do černa. Slzy jí zaplavily zrak.
Ne.
Ne.
Otočila se na patě a vyběhla ven.
Utíkala chodbami, dokud se nezastavila na schodech daleko od společenské místnosti.
A tam se sesunula k zemi.
Slzy se jí řinuly po tvářích a ona si poprvé přiznala, že možná ztratila nejen přítele… ale i svou první lásku.
A to ještě netušila, že ji zítra čeká další rána pod pás.
---
Ráno se Hermiona vydala do Komnaty nejvyšší potřeby, jak to měla s Dracem domluvené.
Pracovali v tichosti.
Hermiona na něj byla pořád naštvaná. A Draco to věděl.
Bylo mu to líto.
Ale neměl odvahu se jí omluvit.
Když bylo vše hotové, Hermiona chtěla odejít.
Ale pak uslyšela hlasy.
Ztuhla.
Harry a Ron.
„Běž, bože,“ zavrčel Malfoy tiše.
„Mlč,“ zasyčela zpátky a zaposlouchala se.
„Rone, já tě nechápu,“ řekl Harry. „Myslel jsem, že Hermionu miluješ?“
Hermiona přestala dýchat.
Prosím, řekni ano.
Ale Ron se jen zasmál.
„Ale prosimtě,“ mávl rukou. „Jediný, co pro mě znamená, je kamarádství. Dělá mi úkoly a pomáhá – to je tak všechno. Nikdy nic víc.“
Ticho.
Nic než ticho.
A pak:
„Navíc se líbí Fredovi.“
Hermiona měla pocit, že jí někdo právě vrazil nůž do hrudi.
Vztek.
Smutek.
Zoufalství.
Draco se na ni podíval. Viděl slzy v jejích očích.
A kdyby právě teď nebyl v utajení, přísahal by, že by okamžitě vyběhl ven a Weasleyho zmlátil do bezvědomí.
Jak mohl něco takového říct o ní?
Jak mohl…?
Harry a Ron se vzdálili a Hermiona vyšla ven.
Mířila pryč, pryč od všeho.
Draco tam zůstal stát.
A poprvé v životě se cítil jako zbabělec.
Měl něco udělat. Měl něco říct.
Bolelo ho dívat se, jak ji ztrácí.
---
Hermiona se svěřila Ginny.
A Ginny, vždycky loajální a chytrá, hned vymyslela plán.
Hermiona souhlasila.
A tak, když vešly do společenské místnosti a našly tam Harryho a Rona, jak řeší domácí úkoly, Hermiona měla připravenou odpověď.
„Hermiono, že mi uděláš ten úkol?“ zeptal se Ron, jako by se nic nestalo.
Hermiona se falešně usmála.
„Jistě, Lonánku,“ napodobila sladký hlásek Levandule.
Vytrhla mu papír a něco rychle napsala.
Pak mu ho podala.
Ron se spokojeně ušklíbl a ani se neobtěžoval podívat na to, co napsala.
Hermiona přešla ke Ginny a pošeptala jí, co mu tam napsala.
Obě vybuchly smíchy.
Celá Velká síň se na ně otočila.
A mezi nimi i on.
Bouřkově modré oči plné otázek.
Draco Malfoy se na Hermionu díval nechápavě.
Ale jedno věděl jistě.
Byl rád, že se zase směje.
A důvod, proč se směje, se dozvěděl hned další den na hodině Obrany proti černé magii.
ČTEŠ
Traitor
FanfictionJe to pro ni zřejmě poslední rok tady v Bradavicích. Válka se rychle blíží a Voldemort prozradí svým služebníkům tajemství o své dceři. Draco Malfoy který ji tak dlouho urážel a považoval za mudlovskou šmejdku rychle mění názor. Co se stane mezi Her...
