Traitor

~PART TWENTY-EIGHT~[opraveno]

„Ginny Weasleyová chytila zlatonku a Nebelvír vítězí!“ ozýval se nadšený hlas Nevilla Longbottoma, který komentoval zápas. Hermiona vybuchla radostí společně s davem. Proběhla mezi spolužáky a vrhla se Ginny kolem krku.

„Vidíš? Zvládla jsi to!“ vykřikla nadšeně.

„To jen proto, že jsem chtěla Harrymu dokázat, že nejsem malá holka,“ zašeptala Ginny se spikleneckým úsměvem. Hermiona se uchechtla a objala ji pevněji.

„Ty jsi ale blázen,“ zavrtěla hlavou, ale hrdost v jejím hlase byla nepřeslechnutelná. Přehodila kamarádce ruku kolem ramen a zamířily do společenské místnosti, kde už začínala bouřlivá oslava. Někdo vytáhl lahve máslového ležáku a vzduchem se nesly výkřiky radosti a gratulací.

Vtom se portrétový otvor otevřel a dovnitř vešel Harry. „Tak co? Vyhráli jste?“ zeptal se s úsměvem.

„Jasně!“ vykřikla Ginny a objevila se před ním, v ruce svírala zlatonku. To vítězství znamenalo triumf v celkovém poháru. Harry se rozzářil a bez váhání ji políbil. Místnost explodovala nadšeným potleskem.

Hermiona rychle popadla Rona za paži. „Rone, nech je. Milují se. Chceš jim to snad zkazit?“ sykla varovně.

„Ale, Hermiono! To je moje sestra, sakra!“ rozčílil se Ron.

„A snad ti ona bránila muckat se s Levandulí? Jsou kamarádky a neřešily to!“ připomněla mu ostře.

Ron zaváhal. „Ale—“

„Žádné ale. Prostě se s tím smiř,“ uzavřela debatu nekompromisně a odkráčela do ložnice, kde ji po chvíli následovala i Ginny.

---

Uběhl týden od chvíle, kdy se Ginny a Harry dali dohromady. Byli šťastnější, klidnější, jejich vztah jim prospíval. Zato Hermiona… Ta byla rozpolcenější než kdy dřív. A nebyla sama. Dnes měli Draca Malfoye konečně propustit z ošetřovny. Každý den doufal, že Hermiona přijde. A každý den marně. Místo ní se u něj objevovala Pansy Parkinsonová a šeptala mu jedovaté lži o tom, jak se na něj Hermiona vykašlala. Ale on jí nevěřil. Věděl, že se muselo něco stát. Něco, co jí zabránilo za ním přijít. Netušil však, že to „něco“ se ho každý druhý den dotýkalo a lepilo se na něj.

Ten večer se měla konat schůzka Smrtijedů. Hermiona byla neklidná. Věděla, že tam uvidí Draca, a právě to ji děsilo nejvíc. Přesto si v deset hodin oblékla černý plášť, rozloučila se s Ginny a opustila hrad. Na pozemcích se přemístila.

„Otče,“ zašeptala a skočila Voldemortovi kolem krku. Už víc než měsíc se neviděli. Dříve se schůzky konaly každých čtrnáct dní, ale teď… teď bylo všechno jinak.

„Mio, posaď se. Všichni na nás čekají,“ řekl chladně a otevřel mahagonové dveře vedoucí do jídelny.

Jakmile vstoupila, všichni se postavili a hluboce se uklonili Temnému pánovi. Hermiona usedla naproti Dracovi, ale ani se na něj nepodívala. Její tvář byla nehybná, její pohled ledový. A právě to Draca vyděsilo. Nebyl na takovou Hermionu zvyklý. Cítil, že něco není v pořádku.

„Teď, když jsme naplánovali útoky, přejděme k Brumbálovi,“ promluvil po třičtvrtě hodině Voldemort. „Draco, kdy se tam mohou Smrtijedi dostat?“

Draco polkl. „Nevím, skříň už je opravená.“

„Můj pane,“ ozval se Snape, „navrhoval bych 31. květen. Brumbál se vrátí pozdě večer z cesty.“

Voldemort přikývl. „Dobrá tedy. Draco, Mio, buďte připraveni. Ukončuji schůzi.“

Lidé se začali rozcházet, ale Draco se rychle postavil a zadržel Hermionu. „Mio.“

Zastavila se, ale neotočila. „Co chceš, Malfoyi?“ Její hlas byl chladný jako mrazivá noc.

„Co se stalo? Co jsem udělal? Proč se mi zase vyhýbáš? Já tě miluju, tak proč…?“ zeptal se zoufale.

Hermiona prudce vydechla, ale neuhnula. „Já tebe taky,“ přiznala tiše. „Ale nejsi se mnou v bezpečí.“

Než stačil odpovědět, přemístila se pryč.

Vběhla do hradu se slzami v očích a uháněla do svého pokoje. Tam zatáhla závěsy a seslala na ně kouzlo proti vyrušení. Celou noc proplakala a usnula až k ránu.