Traitor

~PART TEN~[opraveno]

Hermiona se vydala na oběd. U stolu seděli dva Weasleyové a odpovídali na zvědavé otázky studentů. Hermiona se uchechtla. Najednou ucítila bolest na levé ruce. Její pohled spočinul na Dracovi. Ten se na ni vyděšeně podíval. Kývla ke dveřím a vyrazila na pozemky na kraj lesa. Za chvíli u ní byl i Draco.

„Co myslíš, že chce?“ zeptal se jí.

„Nevím, opravdu nevím,“ povzdechla si.

Chytil ji za ruku a přemístil. U brány stála Bella. Když uviděla onu dívku, zlomyslně se zachechtala.

„Naše mudlovská šmej—“

„Bellatrix, já myslím, že urážet mě není dobré, pokud chceš být pravou rukou mého otce. A pro info – jsem čistokrevná,“ ušklíbla se na ni a prošla kolem.

Vešla do místnosti, kde byl dlouhý stůl. Všimla si otce.

„Mio.“

„Otče,“ skočila mu do náruče a objala ho.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. On se usmál.

„Ano. Posaďte se,“ pokynul na ni a Draca. Ona se posadila na svou židli a Draco naproti ní.

„Takže, jak postoupil plán?“ zeptal se jí.

„Plán vypadá dobře, skříň je skoro spravená,“ usmála se.

„Tak to rád slyším,“ usmál se zpět. „Teď bych rád, abys ukázala, co umíš. Budeš bojovat proti mně,“ řekl.

Já vykulila oči. „Ale otče, co když ti ublížím?“ vyděsila se.

„Tady by se všichni zeptali ‚co když ublížím já tobě‘, a ty se ptáš obráceně. Jsi jí tak podobná,“ podotkl.

Já si povzdechla. Už zase.

On se zvedl a ostatní taky. Mávl hůlkou a stůl zmizel. Svoji hůlku jsem si prozatím nechala v kapse. On proti mně vyslal pár kleteb, použila jsem obyčejné Protego.

„Tak se ukaž,“ pravil.

Já polkla. Vytáhla jsem hůlku a neverbálně na něj poslala Mdloby na tebe. Trefila jsem se a otec odlétl do zad. Ale hned se zvedl. Pokusil se mě znovu zasáhnout. Nic – odrazila jsem a vyhla se.

„Everte stativ,“ pronesla jsem a odhodila ho.

„Jsi silnější,“ usmál se a vše vrátil zpět, jak bylo.

„Já vím,“ řekla jsem a přehodila si přes sebe plášť. „Hezký zbytek dne, otče,“ usmála se a popadla Draca za ruku. Přemístila se do hradu.

Draco na ni obdivně hleděl. Ona jen pokrčila rameny a vběhla do hradu. Vešla pomalu do vstupní haly.

„Ahoj Hermiono, kde jsi—“

Hermiona zmateně zamrkala, když se před ní objevil Fred. Sundala si plášť, pokusila se skrýt zmatek ve své tváři, ale nebylo to snadné. Její ruce byly neklidné.

„Eh, v knihovně a projít se,“ zalhala nakonec, i když věděla, že to nebyla úplně pravda.

Fred se na ni podíval s tím svým šibalským úsměvem. „Aha,“ odpověděl, ale očividně si toho, že lhala, nevšiml. Hermiona se trochu uvolnila, ale těkala pohledem okolo.

,,Zdá se, že tvoje nálada potřebuje trochu lehtání?" Otočila se, a Fred už byl u ní. V jeho očích se zračil nějaký podivný zájem. „Opovaž se,“ pronesl, když zvedla hůlku.

Hermiona se na něj podívala s pobavením. „A co mi uděláš?“

Fred se zamyslel, pak se na ni podíval s takovým výrazem, že její srdce na moment vynechalo. „Políbím tě,“ zašeptal.

Byla to výzva. A ona věděla, že teď nemůže couvnout. „To bys neudělal,“ odpověděla, ačkoliv jí rty zvláštně pálily.

Ale v tu chvíli, Fred bez varování popadl Hermionu. Jeho tvář byla tak blízko té její, že cítila teplý dech. „Myslíš?“ zašeptal, a než stihla zareagovat, jejich rty se setkaly.

Polibek ji zaskočil. Byla překvapená, ale něco ji nutkalo oplácet ho. Jeho ruce ji držely pevně, ale když ji políbil znovu, byla to zvláštní, prázdná zkušenost. Necítila to, co by měla cítit, necítila nic víc než jemné mravenčení v zádech.

Rychle se od něj odtáhla. Oči obou se setkaly, ale ona věděla, že už to nebylo stejné. Fredův výraz byl zmatený. A ona? Zasypaná emocemi.

„Co to vlastně bylo?“ zašeptala, přičemž její hlas zněl nejistě.

„Co se děje, princezno?“ zašeptal Fred, jehož výraz teď nebyl už tak vtipný, spíš zmatený.

Hermiona měla pocit, že se něco pokazilo, ale nemohla to přesně popsat. „Já… nevím, co se stalo. Ty… ty jsi mě políbil?“ zeptala se, ale už věděla odpověď. A přece se ptala. Doufala, že jí Fred vysvětlí něco, co sama nechápala.

„Ano. A udělal bych to znovu,“ odpověděl Fred s upřímností, která ji úplně zaskočila.

Hermiona v sobě cítila zmatek, který rostl, a její oči se ztratily ve Fredových. „Opravu?“ zeptala se, ale slova jí uvízla v krku, když se mu podívala do očí.

Fred se přiblížil, a než stihla cokoliv říct, jeho rty se znovu dotkly jejích. Bylo to jiné. A Hermiona věděla, že teď už nic nemůže vrátit zpět.

Ale v tu chvíli si uvědomila, že tohle není to, co hledala. Nic necítila. Už to nebylo to, co očekávala. Odtrhla se od něj.

„Proč?“ zašeptala. „Proč to děláš, Fred?“

Fred se podíval na ni, jakoby ho něco zasáhlo. „Protože tě miluju, Hermiono,“ řekl, jeho slova byla naplněná vážností, která ji překvapila.

„Ale ty nevíš, Frede,“ řekla, její hlas byl ledový, klidný, ale plný bolesti. „Proč bys měl? Ty nevíš nic. Jsem jiná než si myslíš.“

Fred si ji prohlížel a oči se mu na moment zúžily. „Co tím myslíš?“

„Nemůžu s tebou...“ odpověděla. „Nejsem pro tebe dobrá, víš o mně málo.“

„Proč by ne?“ zeptal se.

Hermiona si povzdychla. „Protože já… nejsem připravená. Ten kamarádský vztah mi vyhovoval. Ale teď… tohle,“ sklopila oči.

Fred pokrčil rameny, ale jeho tvář se pomalu změnila. „Dobře,“ řekl tiše. „Ale kdybys to změnila, jsem tu pro tebe.“

Hermiona na nic nečekala a vyběhla pryč. V chodbach jí chladný vítr, co profukoval z oken, vehnal slzy do očí.

Nevěděla, co teď cítí. Všechno to bylo najednou příliš těžké, příliš komplikované.

Ale v tom se zastavila, když si uvědomila kde je, na místě kde se cítila bezpečně pokaždé, co tu byla, avšak ten zdroj bezpečí, zde chyběl, nebo aspoň Hermiona ho neviděla.