Traitor

~PART TWENTY-THREE~[opraveno]

Byl 28. prosinec a Hermiona s Dracem zamířili na nástupiště 9 a ¾. Žáci se mohli vrátit do Bradavic buď dnes, nebo až 1. ledna, ale oni se rozhodli pro dnešek, stejně jako Ginny, Harry a Ron. Na nástupišti se zastavili a pohlédli na sebe. Byl to zvláštní okamžik. Ani jeden to neřekl nahlas, ale oba věděli, že se za poslední týdny něco změnilo. Něco hlubšího, co se snažili ignorovat.

Hermiona se usmála a objala Draca. A bylo to dlouhé objetí, delší, než by mělo být. Bylo v něm něco, co ani jeden z nich nedokázal popsat. On ji držel pevně, jako by se jí nechtěl vzdát, a ona nechtěla být ta, kdo se první odtáhne. Nakonec to ale udělala. Nemohla si dovolit, aby její srdce mluvilo za ni.

„Uvidíme se,“ řekla tiše, a než stačil odpovědět, zmizela v davu.

Draco tam chvíli jen stál, ruce sevřené v pěst. A pak se otočil a zamířil ke svým přátelům, snažíc se ignorovat pocit prázdnoty, který po ní zůstal.

Hermiona mezitím našla kupé, kde seděli Harry a Ron.

„Ahoj,“ usmála se a objala Harryho. Pak se otočila k Ronovi. „Rone, ahoj.“

Ron na ni chvíli koukal, jako by sbíral odvahu. Nakonec si povzdechl. „Hermiono… já… chci se ti omluvit. Byl jsem kretén. Ty nejsi jen na úkoly, jsi moje nejlepší kamarádka. Prosím… odpustíš mi?“

Hermioně se do očí nahrnuly slzy. Nečekala to. Opravdu ne. Bez váhání ho objala.

„Jasně, že ti odpustím, Rone,“ usmála se na něj.

Ron si viditelně oddechl, ale pak jako by si na něco vzpomněl. „Hele… co ti vlastně můj stupidní bratr udělal? Pořád mi to nechce říct.“ Harry přikyvoval, že ho to taky zajímá.

Hermiona si povzdechla. „Zabouchl se do mě. Ale já mu už několikrát řekla, že ho nemiluju, a on to stále nechápe. Pohádali jsme se.“

Harry se zatvářil nechápavě. „Tohle nechápu.“

Ron si zhnuseně odfrkl. „Ten idiot.“

„V klidu, Rone. Já ho zvládnu. Pokud to stále nepochopil, holt mu budu muset vrazit,“ řekla klidně a otevřela si jednu z knih, které dostala k Vánocům.

Ron se zamračil. „A od koho máš ten náhrdelník?“

Hermiona na okamžik ztuhla, ale pak jen pokrčila rameny. „Od kamaráda.“

A začetla se do knihy. Řekla vlastně pravdu. Jen si nebyla jistá, jestli by jim měla říct celou pravdu. Co měla říct? No, byla jsem o prázdninách na Malfoy Manor a Draco mi tenhle náhrdelník dal, víte? To by rovnou mohla přiznat, že je JEHO dcera.

Když dorazili do Bradavic, domluvili se, že druhý den zajdou do Prasinek na máslový ležák. Pak se každý odebral do své ložnice.

Ráno se Hermiona vydala na snídani, kde už na ni čekali Harry a Ron. Oba se nadšeně bavili o nadcházejícím famfrpálovém zápase. Hermiona se posadila, ale než se pustila do jídla, mimoděk pohlédla k zmijozelskému stolu.

Draco seděl na svém místě, ale jeho pohled byl upřený na ni. Nebyl to však ten obvyklý pohled plný posměšků nebo arogance. Ne, tohle bylo něco jiného. Starost.

Jen on si totiž všiml, že v noci moc nenaspala. Všiml si jemných kruhů pod očima a lehkého napětí v jejím držení těla. Věděl, co za tím je. Zvykla si usínat vedle něj. A teď, když ho vedle sebe neměla, byla neklidná.

Hermiona odvrátila pohled. Nemohla se na něj dívat moc dlouho. Bála se, že by v jejích očích něco našel. Něco, co by neměl vidět.

Po snídani se šla převléct a pak se setkala s Harrym a Ronem ve společenské místnosti. Společně vyrazili do Prasinek.

„Kdo si dá máslový ležák?“ zeptal se Harry, když dorazili ke Třem košťatům.

„Já,“ přitakal Ron.

„Já taky,“ souhlasila Hermiona.

Usadili se ke stolu a brzy si k nim zamířil profesor Křiklan.

„Pane Pottere, rád bych vás pozval na svůj večírek,“ oznámil s obvyklým úsměvem. Pak se otočil k Hermioně. „A vy, slečno Grangerová, jste samozřejmě také zvaná. Přiveďte si doprovod.“

Hermiona se usmála. „Děkuji, profesore.“

V tu chvíli Harry ztuhl a procedil skrz zuby: „Malfoy.“

Hermiona se prudce otočila. A opravdu – Draco stál u vchodu a díval se na ně. Jejich pohledy se setkaly. Jen na zlomek vteřiny. Pak rychle uhnul a zmizel.

Harryho a Rona to očividně nezajímalo, ale Hermiona měla zvláštní pocit. Něco nebylo v pořádku.

A pak se to stalo.

Když se vraceli zpět do hradu, najednou se před nimi vznesla do vzduchu Katie Bellová. Ječela a svíjela se, její tělo se vznášelo ve vzduchu jako hadrová panenka. Hermiona okamžitě přiběhla blíž, ale jakmile spatřila náhrdelník, který držela v rukou, došlo jí, co se stalo.

Najednou jí všechno zapadlo do sebe.

Tohle měl být Draco.

Chtěl ten náhrdelník dostat k Brumbálovi přes Katie. Ale něco se pokazilo. Teď to bylo venku.

Hermioně se v žilách vařila krev. Pitomec! Tohle podělal! Co když se na to přijde? Co když najdou jejího otce? Co když ho zabijí?

Harry se vedle ní nadechl. „Byl to Malfoy.“

Hermiona zatajila dech.

„Máte důkazy, Pottere?“ ozval se chladný hlas Snapea.

„Ne… Prostě to vím,“ zavrčel Harry.

Snape se ušklíbl. „Prostě to víte? Pane Pottere, tohle je vážné obvinění, a vzhledem k tomu, že nemáte žádné důkazy, musím to zamítnout. Můžete jít.“

Když vyšli z místnosti, Hermiona se otočila k Harrymu a Ronovi, oči plné vzteku.

„Nemohl sis držet pusu? Proč ho sakra pořád podezříváš?! Nic neudělal!“

Harry se na ni zamračil. „Hermiono, tohle byl on. Proto byl u Tří košťat.“

Hermiona si povzdechla. Bylo to marné.

Beze slova se otočila a zamířila do Komnaty nejvyšší potřeby. Potřebovala být sama.

Potřebovala pochopit, co se to s ní sakra děje.