Traitor

~PART TWENTY-SEVEN~[opraveno]

Draca probudily ranní sluneční paprsky, které ho šimraly na tváři. Nejprve se lekl – nikdy nenechával závěsy odtažené. Pak si ale vzpomněl na včerejšek. Na Hermionu. Na to, jak se o něj bála, jak seděla u něj. Dělal, že spí, ale díky kouzlu viděl všechno. Viděl, jak si ho prohlíží, jak na něj hledí s něhou v očích. Přál si, aby přišla i dnes. Měsíc bez ní byl pro něj noční můrou. V noci skoro nespal, přes den ji sledoval, hledal příležitost promluvit si. Toužil ji znovu políbit. Byl na ní závislý – na jejím hlase, smíchu, na jejím těle, na jejích rtech. Byla jeho drogou. Bez ní nebyl úplný.

Hermiona se probudila brzy. Okamžitě se jí vybavil včerejší den. Rychle popadla oblečení a zamířila do koupelny. Pod horkou vodou přemýšlela. I pro ni byl ten měsíc těžký. Od toho polibku se s každým pohledem na Draca musela přemáhat, aby mu neskočila kolem krku a neřekla mu pravdu. Ale neudělala to. Místo toho se jen trápila. Po nocích se jí o něm zdálo – objímali se, smáli se spolu. Chyběl jí jeho smích. Chyběl jí i jeho ego. Chyběl jí on. Přála si, aby se k ní vrátil, ale věděla, že to není bezpečné. Blížila se válka. A teď začínat vztah? To nemohla. Přesto část jí doufala, že by mohli mít aspoň chvilku. Ale ne, válka se neodloží. To věděla. Vylezla ze sprchy, osušila se, oblékla a upravila si vlasy do rybího copu. Pak se vydala na ošetřovnu. Musela ho vidět.

Byla už skoro tam, když se před ní objevila Pansy.

„No nazdárek,“ ušklíbla se.

„Uhni, Pansy. Nemám na tebe čas,“ odsekla Hermiona a pokusila se ji obejít. Pansy jí ale znovu zastoupila cestu.

„Co po mně sakra chceš?“ vybuchla Hermiona.

„Aby ses držela dál od Draca,“ sykla Pansy a probodla ji pohledem.

Hermiona ztuhla. Pak zvedla bradu. „Nikdy. Miluju ho, a to ty nikdy nezměníš.“

Pansy se škodolibě usmála. „Tak to bys měla vědět, že pokud se ho nevzdáš, něco se mu stane. Nešťastná nehoda, víš, jak to chodí...“

Hermioně se zatajil dech. „Ty mu vyhrožuješ? Myslela jsem, že jste přátelé.“

Pansy pokrčila rameny. „Já taky. Ale on očividně nestojí o mě, nýbrž o tebe. Tak co?“

Hermiona sevřela ruce v pěst. Musela se rozhodnout.

„Dobře. Nechám ho být,“ řekla nakonec a s očima plnými slz se otočila a utekla.

Musela to udělat. Nemohla ho ohrozit. Nebylo jiné cesty.

Když si otřela slzy, zamířila do pokoje, kde na ni čekala Ginny.

„Hermiono!“ vydechla Ginny a v očích měla slzy.

„Co se stalo?“ přiběhla k ní Hermiona.

„Rozešla jsem se s Deanem,“ zavzlykala Ginny.

Hermiona ji objala. „To bude dobré. Pojď, máme zápas. Musíme Zmijozelu ukázat, zač je toho loket.“

Ginny se zhluboka nadechla, pak se pousmála. „Máš pravdu.“

Společně vyrazily na hřiště. Po cestě potkaly Harryho, který mířil ke Snapeovi.

„Hodně štěstí, Ginny, zvládneš to,“ objal ji Harry, než odešel.

Ginny na chvíli ztuhla, pak se jí rozzářily oči. Byla v sedmém nebi. Hermiona to chápala. Měla to úplně stejně s Dracem. A právě teď? Teď se trápila. Protože mu ublížila, i když to myslela dobře. A protože ho milovala. Tak moc, že byla ochotná se ho vzdát. Jen aby byl v bezpečí.