Hunger games:Nezabiješ

Strč si tu svou štěstěnu někam

Pomalu jsem vyšla z vlaku a měla jsem  ruku ochranitelsky položenou na Mattově rameni. Mu to moc nevadilo. Usmívala jsem se na všechny strany, musela jsem si získat sponzory. Musím se chvat mile. Všichni si se mnou chtěli potřást rukou, jako bych byla nějaká superstar. Pak nás převezli do nějakého centra a tam začalo mučení. Nejdřív mi depilovali nohy a pak ruce. Kňučela jsem jak štěně a můj přípravný tým se tomu velmi smál. Byli tři a jmenovali se Rookie, Stela a Mardiew. Divná Kapitolská jména. Pak mě umyli a oblékli do takových divných papírových šatů. Čekal jsem až přijde můj stylista. Konečně se otevřely dveře a dovnitř vešel můj stylista. Vypadal tak na třicet, měl hnědé vlasy po ramena a brýle. Přistoupil ke mě a promluvil.

"Ahoj."

Váhavě jsem mu odpověděla.

"A... Ahoj?"

Zasmál se. První příjemný kapitolan. 

"Já jsem Leesly a pokusím se ti co nejvíc pomoct si získat sponzory. Ty jsi Stephanie, že?"

Přikývla jsem a usmála se. Přistoupil ještě blíž a podíval se na mě.

"Perfektní. Dlouhé vlasy, bledá kůže, dokonalá tvář. Už asi vím co s tebou."

Usmála jsem se.

"Díky."

Kývl ať jdu za ním. Šli jsme dlouhou chodbou až do místnosti kde na mě zase čekal přípravný tým. Oblékli mě do dlouhých hnědých šatů s dlouhými rukávy.  Pak jsem si sedla do křesla a oni mi začali dělat něco s vlasy. Co jsem postřehla tak mi do nich něco zaplétali. Pak mě postavili před zrcadlo a mě se zastavil dech.

Úplé hnědé šaty mi obkreslovaly postavu a ve vlasech jsem měla zapletené jablka. Vypadala jsem jako strom. Ale musím uznat že jako velmi elegantní strom. Bylo to překrásné. Otočila jsem se na Leeslyho.

"To je krása. Jsi fakt dobrý."

Usmál se.

"A tobě to perfektně sluší."

Usmála jsem se. Kdyby mě tak viděl Ben. A pak jsem se musela zasmát své vlastní hlouposti. Vždyť on mě uvidí. V televizi. Chvíli jsem tam stála a koukala do zrdcadla a pak mě odvedli k vozům. Matt už tam byl a byl oblečený do obleku a v ruce měl košík s jablky. Párový kostým. Pak jsme nastoupili do vozu a rozjeli se. Jeli jsme jako jedenáctí samozdřejmě. Když jsme vyjeli měla jsem pocit že se všichni koukají na nás. A taky to tak bylo. Všechny kamery zabíraly nás, lidi na nás ukazovali. Když jsme dojeli všechno utichlo a promluvil prezident Snow.

"Splátci padesátých prvních hladových her. Skládám hold vaší odvaze a sebeobětování. Úspěšné hladové hry a nechť vás vždy provází štěstěna."

Ať si tu svou štěstěnu strčí někam. Začala hrát hymna kapitolu a pak jsme odjeli zpět do Centra.