Hunger games:Nezabiješ

Trénink

Dojeli jsme a za námi se zavřely těžké černé vrata. Byla tam tma a než jsem se rozkoukala už mě někdo objímal. Ten někdo byla Klee a oči jí zářily radostí.

"Byli jste úžasní."

Poslední slovo vyslovovala po hláskách. Když mě konečně pustila ze sevření tak mě chytla za ruku a táhla mě pryč. Šli jsme dlouhými chodbami a já přemýšlela nad tím jak může Klee běhat na těch deseticentimetrových podpadcích. Než jsem se jí na to stihla zeptat, došli jsme k výtahu. Byl celý prosklený, i s podlahou a tak to bylo trochu děsivé. Celou cestu do jedenáctého patra jsem nedýchala, přísahám. Když jsme ale vystoupili, stálo to za to. Celý byt, dá li se tomu tak říkat byl zelený. Různé odstíny zelené se prolínaly a tvořily dojem lesa. Moderní, oble tvarované židle a stoly byly taky zelené. Začala jsem přemýšlet jestli je to podle krajů. Jestli v dvanáctce mají černé zdi. Musela jsem se zasmát. To je blbost. Pomalu jsem přešla přes plyšový koberec a vešla do pokoje. Hádejte jakou měl barvu? Ano správně, zelenou. Když za mnou Klee zavřela dveře, padla jsem na postel. Sundala jsem ze sebe šaty a vlezla do sprchy. Trochu se bojím zítřka. Plná obav s mokrou hlavou jsem šla spát.

Stála jsem na zelené louce a v ruce jsem svírala vrhací nůž. Na sobě jsem měla koženou bundu a rifle. Najednou proti mě někdo vyběhl a já neváhala a hodila ten nůž po něm. Ten někdo zakřičel a zhroutil se k zemi. Já k němu přiběhla a uviděla ho. Byl to Ben. Začala jsem křičet.

S křikem jsem se probudila a posadila se. Já to nezvládnu. Umřu. Vstala jsem a vlezla do sprchy. Bylo půl pátý ráno a já už jsem byla oblečená. Tak jsem pomalu vylezla ven a zavřela za sebou. Boso jsem přecházela po koberci a hledala něco k jídlu. Našla jsem chutně vypadající hrušku a s grácií mi vlastní jsem se do ní zakousla. Otočila jsem se a vykřikla. U dveří totiž stála dívka, asi v mém věku a na sobě měla dlouhou bílou tuniku. Prosebně se na mě podívala a přiložila si prst ke rtům. Přešla jsem k ní a promluvila.

"Ahoj jak se jmenuješ?"

Místo odpovědi smutně ukázala na svou pusu a pak zakroutila hlavou.

"Ty nemůžeš mluvit? Proč?"

Ozval se hlas a já se lekla.

"Ona je Avox. Provinila se proti Kapitolu a oni jí vyřízli jazyk."

Byl to Tark. Najednou se mi udělalo blbě od žaludku a tak jsem tu hrušku radši položila. Omluvně jsem se podívala na tu dívku a ona odcupitala.

V osm jsme se měli dostavit do tréningového centra. Na sobě jsem měla černou kombinézu a když jsem vešla dovnitř byli tam už všichni. Hlavní trenér měl řeč.

"Přežije jen jeden. Nezapomínejte že dovednostní tréninky jsou stejně důležité jako zbraně. Tři tréninky jsou povinné, zbytek je na vás."

Bylo děsivé jak rychle se profíci vrhli ke zbraním. Já se radši uklidila k rozdělávání ohně. Docela mi to šlo. Pak se uvolnilo stanoviště s lukem, ta holka z dvojky co tam pořád byla šla vrhat nože. V obojím byla dobrá. Já jsem vzala luk a šíp, napjala tětivu a vystřelila. Nejen že jsem netrefila černou, já ani netrefila terč. Šíp zůstal asi metr od terče zapíchnutý ve zdi. Vzala jsem si druhý a skusila to znovu. Tentokrát jsem se trefila, ale ne do terče na který jsem mířila. Tak jsem radši luk pověsila a přešla k mečům. Tam byl nějaký chlap a učil mě chvaty. Řekněme že mi to asi moc nešlo když mi řekl že nych měla skusit něco jiného, že takhle bych zranila jenom sebe. Asi měl pravdu. S oštěpy to vypadalo stejně a o vrhání nožů už ani nemluvte. Jediné co mi šlo bylo lezení a maskování. Zbraně však neovládám. A tak jsem do ložnice odcházela s pocitem že tyhle hry nepřežiju. Já určitě ne.