Hunger games:Nezabiješ

Pozdravuj kamarádku

"Asi takhle. Zhodnotíme si můj nynější stav. Sama, bez spojenců, raněná. No doufám že vám to nevadí přátelé."

Přemýtala jsem nahlas a pak se trochu usmála.

"Věřte mi. Já to nevzdám."

Bum rána z děla. Už jsem si na to i zvykla. Zvyknout si na zabíjení, jaká ironie. V tu chvíli mi bylo jedno kdo umřel, začala jsem být apatická vůči smrti. 

"Sakra."

Ujelo mi a já se opět sesula ke dnu člunu. Kdo vymyslel tyhle hry? Proč já? Proč kdokoli? Nejsem vraždící stroj.

Podívala jsem se na svou nohu a nevypadalo to s ní dobře. Zahnisala a skoro jsem se na ni nepostavila. Napatlala jsem na ni trochu té masti, ale v podvědomí jsem tušila že to nepomůže. Náhle se ozval výstřel a já začala počítat.

"Je nás deset."

Musela jsem se zasmát. Deset je číslo které zbývá ve většině her hned na začátku. Najednou mi kolem hlavy prosvištěl šíp a já se automaticky sklonila. Nahmatala jsem nůž a hodila ho po útočníkovi. Minula jsem.

"Sakra, sakra, sakra."

Byl to ten kluk z desítky. Ten co společně s tou holkou zabil Daisy. Začal se ve mě hromadit vztek.

"Ty hajzle! Vrahu!"

Zasmál se.

"To mi říkáš ty?"

Natáhla jsem se pro další nůž.

"Pozdravuj kamarádku."

Řekla jsem a hodila. Minula jsem ale on zavrávoral a spadl do vody. Snažil se vydrápat nahoru,ale strašně s sebou házel. Tušila jsem co přijde. Najednou ho něco stáhlo pod vodu a ta se zbarvila do ruda. Věděla jsem co to bylo.

"Žralok."

Ozval se výstřel a já rychle veslovala k jeho člunu a vzala si jeho věci.

"Devět."

Když jsem si sedla, zaskučela jsem bolestí. Bolest v noze se zvětšila.