Hunger games:Nezabiješ

Sklizeň

Proč se všichni tak bojí Sklizně? Protože nechtějí být vybraní. Protože pravděpodobnost že vyhraje splátce z našeho kraje je skoro nulová. Věřte mi, já to počítala. Taky jsem počítala pravděpodobnost toho že vyberou zrovna mě. Moc mě to neuklidnilo.

Letos to budou padesáté první hry. Minulý rok byly čtvrtohry, vyhrál je nějaký kluk z dvanáctky. Ale dost o hrách.

"Steph prosím tě odnes ty talíře, ano?"

Vytrhla mě mamka z přemýšlení. Přikývla jsem a odvětila.

"Ano mami."

Uklidila jsem nádobí a vyšla před dům. Křečovitě jsem svírala zábradlí a pozorovala jedenáctý kraj. Naše rodina není moc bohatá, ale dá se to přežít. Jsem jedináček a tak výdaje na děti nejsou moc velké. Nejsem moc náročná.

Ozval se gong svolávající všechny na náměstí. Já jsem tam ale ještě nešla. Na někoho jsem čekala. Konečně se objevil. Ben. Je mu už osmnáct a tak není v osudí. Miluju ho. Mě je šestnáct a tohle je moje předposlední sklizeň. Přišel ke mě a políbil mě. Starostlivě mě pohladil po tváři a zeptal se.

"Bojíš se?"

Usmála jsem se.

"Trochu."

"Neboj se."

Přerušila nás moje matka. Když uviděla Bena, usmála se a kývla na mě.

"Pojď už je čas."

Na náměstí už byly skoro všechny děti z kraje. Moc se s nimi neznám, já nejsem moc kamarádský typ. Mám Bena a to mi stačí.

Stoupla jsem si do fronty šestnáctiletých a když mě žena za pultem píchla do prstu jemně jsem sykla. Na tohle si prostě nezvyknu.

Všichni okolo se tvářili nervózně. I já jsem byla nervozní, ale nedala jsem to na sobě vědět.

Začala hrát hudba a pustili film o zradě a vzniku her. Pak přešla moderátorka a vylovila chlapce. Nevnímala jsem. Pak přešla k dívkám a zašmátrala rukou ve skleňené kouli a já spozorněla. Pomalu otevřela lístek a pisklavým hlasem přečetla jméno. Mé noční můry se splnily.

"Stephanie Feerová."