Kluk z děcáku

Pohřeb

"Je mi to líto, ale měli byste se jít rozloučit." řekl doktor a chtěl odejít, když v tom se otočil a řekl: "Ještě vám mám vyřídit, že jako první chce vidět Kelly, tak si prosím pospěšte."

Začala jsem utíkat směrem k jeho pokoji a nemohla jsem tomu uvěřit. Vím, neznáme se dlouho, ale i za tak krátkou dobu mezi námi vzniklo nejdříve přátelství a později i vztah. Tolik jsme si toho o sobě řekli a teď má být konec? To nemůže být pravda.

Pribehla jsem do pokoje a zase ho uviděla. Ležel na bílém nemocničním pokoji, okolo samé hadičky a přístroje a já nevěděla co dělat. Sedla jsem si na židli vedle postele a čekala jestli něco řekne. Koukala jsem mu do očí a viděla jak mu tečou slzy, bylo mi ho hrozně líto.

"Promiň" řekl a já nevěděla proč se omlouvá

"Za co promiň?"

"Za všechno já.. Já prostě se omlouvám že jsem se do tebe zamiloval a teď tě opouštím. Taky se omlouvám, že jsem ti nic neřekl."

"Co si mi měl říct?"

"No, poslední dny mi nebylo dobře a cítil jsem, že přichází konec. Nechtěl jsem tě tím strašit. Měl jsem ti to říct, třeba by ses na to připravila."

"Na tohle není člověk nikdy připravený. Prostě to s tebou bylo nádherný. Nechápu proč, když je něco skvělý, tak se něco musí pokazit a v tomhle případě úplně všechno."

Chytl mě za ruku a já ho po ní jemné hladila. Kývla jsem na ostatní, kteří stáli za oknem, aby šli dovnitř. Postavili jsme se okolo postele a cítila, že pevný stisk jeho ruky není už tak pevný, jak býval.

Je konec. Proběhlo mi hlavou, když začali všechny okolní přístroje vydávat zvuky. Ten pocit byl nepopsatelný, jak mohlo něco tak rychle skončit?

Přišel doktor a říkal, ať se ještě naposledy rozloučíme a pak opustíme pokoj. Všichni brečeli. Bylo nám jedno, že Shawn není ani náš příbuzný, prostě jsme ho tak brali.

Všichni začali odcházet a já se nemohla hnout, hlavou se mi honily myšlenky, že už nikdy mi nedá pusu a už nikdy ho nechytnu za ruku. Tohle je naposledy....

***

Nadešel den jeho pohřbu. Bylo týden po jeho smrti. Od té chvíle jsem nejedla ani nespala. Celé dny jsem jen ležela v posteli a promítala si v hlavě společné zážitky. Vůbec jsem nevycházela jsem z pokoje.

Byla středa ráno a já věděla, že nadešel den, kdy se mi znova vybaví všechny vzpomínky. Všichni jsme nasedli do auta a jeli do kostela. Bylo mi smutno. I přes to, že se mě všichni snažili rozveselit, nepovedlo se jim to.

V ten den pršelo. I nebe pro něj plakalo. Farář o něm mluvil moc hezky, snažila jsem se poslouchat jen jeho, ne okolní zvuky pláče. Nešlo to. Po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou. Když jsem se rozhlédla a uviděla plný kostel lidi oblečených do černých šatů, byla jsem ráda, že přišlo tolik lidí. Avšak to byli jen děti a vychovatelky z dětského domova, byla jsem ráda, že aspoň někdo, když ne jeho zbytek rodiny.

Před námi se vezla rakev a my všichni kráčeli za ní. Vyšli jsme ven a spousta lidí rozevřelo své černé deštníky. Nedokážu popsat ten pocit, nenajdu na to vhodná slova, snad jen hrůza, smutek a pláč...